Co mě v mém věku šokovalo

Se starší dámou, která seděla na zastávce autobusu, jsme okamžitě navázaly oční kontakt, a když jsem si k ní sedla, uslyšela jsem ji, jak říká, víte, že vás znám jakou malou?

Jak jsem už řekla, hodilo mě to do poloviny padesátých let, kdy jsem byla opravdu malá, a protože z dětství mám jenom dvě fotografie z ateliéru od kolínského fotografa a několik od fotografů pouličních, okamžitě jsem začala té starší dámě závidět, že si mě pamatuje tak, jak se já sama neznám!

„Já vás znám,“ pokračovala starší dáma. „Vím, že jste pracovala v divadle! Já tam občas dělala křoví, když bylo potřeba! A čtu vaše knihy!“ A pak vyhodila trumf! „A vaše teta Eva pracovala v mlékárně! A vy jste tam za ní chodili s bráškou a s maminkou a někdy i s babičkou!“

Před očima se mi objevila rampa v kolínské mlékárně, teta Eva stála pod ní a házela velké bandasky, plné mléka, na rampu. Kolik té starší dámě může být, proboha?! Vypadá nádherně!

„Moji rodiče v mlékárně pracovali a bydleli jsme nad tou rampou! A já na ni koukala z okna a měla jsem o všem přehled!“

A už to jelo! Teta Eva, její syn Honza, který byl malý, když teta ovdověla, pak se jí z druhého manželství narodil syn Pepík, o tom jsme mluvily hodně, pak mi starší dáma řekla, že teď bydlí kousek od Honzy, kterému umřela jeho Anička, já jí řekla, kdy a jak umřela teta Eva a moje maminka, starší dáma vzpomínala na Evu, jak byla milá, usměvavá a pak jsme znovu mluvily o Pepíkovi, o jeho Blance, o mé mamince, mezitím přijel autobus, my nasedly a pořád jsme si povídaly.

A pak už jsem to nemohla vydržet, omluvila jsem se a zeptala se, kolik je jí let, a ona řekla, že je ročník 1941. A hned jsme obě počítaly, kolik jí bylo, když se na mě, pětiletou, dívala v roce 1955 z okna nad rampou, a já pak musela vystupovat, tak jsme se rozloučily, ale řeknu vám, to bylo loučení, jako by se loučily kamarádky z dětství!

Přešla jsem na chodník, kolem kterého musel autobus za chvíli projet, a začala jsem mávat, i když jsem ještě starší dámu neviděla, ale když autobus kolem mě projížděl, ona mávala také, obě jsme se na sebe usmívaly a obě jsme mávaly...

A já si v tu chvíli začala nadávat, že jsem jí nedala navštívenku, kde mám číslo mobilu, ale pak jsem si vzpomněla, že říkala, že z Jateční ulice, kde bydlí, jezdí na Zálabí k řezníkovi, takže možnost, že se potkáme na Zálabí, kde bydlím, reálně existuje! A protože jsme na sebe měly štěstí jednou, budeme ho mít určitě i podruhé a já vám o našem druhém setkání, určitě zase povím!