Ve školce se dneska zase děly věci

Ve středu bude Mezinárodní den dětí. Všichni víme, že děti jsou stejné v každé době, a pokud tomu někdo náhodou nevěří, tak ho zvu na návštěvu školky do roku 1979, kdy mému synovi Filipovi byly čtyři roky, já byla čerstvě rozvedená, bez alimentů, protože exmanžel emigroval a abych na něho náhodou nezapomněla, alimenty neplatil a ještě mi tady nechal dluhy, které jsem musela za něho platit.

Ale daleko horší bylo, že jsem místo dvou bratrů měla už jenom jednoho, protože starší Kája ve třiceti letech před měsícem zemřel. Tak.

A o tom, co se ve školce v dubnu 1979 stalo, vám bude vypravovat můj, tehdy čtyřletý syn Filip...

My, co jsme ve dvojce, jsme byli ve trojce, protože naše soudružka učitelka opuchla od zubu a musela jít k zubaři. Byli jsme rádi, protože soudružka Třebichová z trojky si s námi povídá, a vypadá jako babička.

A když si povídala s holkami, my kluci jsme se poprali. Tedy, popral jsem se já s Hubáčkem, protože Hubáček mi vzal kapesník, na kterém mi Helenka udělala už zase uzel, to abych nezapomněl, že ji mám rád. Maminka se pak zlobí a ptá se mě, proč jsem si zase ten uzel udělal, a já musím říct, že nevím.

A Hubáček mi ten kapesník vzal a běhal s ním po třídě a křičel: Uzel Filip! Uzel Filip! Chvíli jsem čekal a myslel jsem si, že mi kapesník vrátí. Nechtěl jsem se s ním prát, protože s ním kamarádím a sedíme u jednoho stolu a chodíme vedle sebe na procházku! Proč bych se s ním tedy pral?

Ale když Hubáček pořád běhal kolem a soudružka Třebichová se už začínala po něm dívat, tak když utíkal kousek ode mě, strčil jsem do velkého nákladního auta a to mu podrazilo nohy. Hubáček upadl, ale o auto zakopla i Lenka, ale to už jsem neviděl, protože jsem si na Hubáčka klekl a chtěl jsem mu ten svůj kapesník vzít.

A pak nás soudružka Třebichová zvedla ze země, šli jsme si stoupnout do kouta, já k oknu, Hubáček ke dveřím a tam jsme stáli. Lenka brečela a pak jsem viděl oknem, že parkem jde ke školce její maminka a kousek za ní moje maminka. Nejdřív zavolala pro Lenku Lenčina maminka, soudružka Třebichová šla s Lenkou na chodbu a slyšel jsem, jak Lenčině mamince říká, co se stalo.

A slyšel jsem Lenčinu maminku, jak říká, to je ten parchant, co mu táta emigroval a jeho máma dělá v divadle? Tak to se tedy nedivím!

A pak jsem slyšel maminčin hlas, jak říká, prosím vás, zavolejte mi Filipa, a do toho se ozvala Lenčina maminka a řekla o mně, že jsem sígr a že Lenka má málem zlomenou nohu, soudružka Třebichová také něco mamince říkala a pak mě konečně zavolala a já šel za maminkou do šatny.

V šatně byla Lenka s maminkou a její maminka po mně koukala zle, tak jsem se radši rychle oblékal. Maminka stála vedle mě a koukala z okna. Každou chvíli na mě vyjela, abych už dělal, a když Lenka s maminkou odešly, sedla si vedle mě na lavičku.

„Prosím tě, Filipe, co jsi dělal? Ta holka má úplně modrou nohu.“ Co jsem měl říct?

„Víš, mami... když on Hubáček... já jsem nevěděl, že Lenka o to auto zakopne.“

Maminka na mě koukala a vypadala, že bude zase brečet. Umřel nám strejda Kája a brečí i babička. Ale maminka nebrečela. Jenom si vzdychla.

„Prosím tě, dělej, ať už jdeme. Je tady horko.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.