Hoří! Opusťte hotel!

„A co náš Silvestr, Marku?“ Překvapeně se na mě podíval.

„Co jako?“

„Jak ho spolu oslavíme?“

„My? Chodím s partou každý rok do jedné hospody, majitel je náš kamarád. Nebudu to měnit.“

„Myslela jsem, že by to mohl být náš první společný Silvestr. Třeba v Budapešti. Myslela jsem…“

„Tak radši nemysli, Markéto.“

Sakra. Vybrala jsem si špatnou chvíli. Marek se zasekl. A když se Marek zasekne, tak s ním nehnu!

„Markéto! Markéto!“

Otočila jsem se a uviděla jsem Elenu, kolegyni z práce, která pár měsíců chodila s Viktorem, se kterým seznáme roky.  

„Marku, pojď, představím ti svoje kamarády! Elenu a Viktora! Prosííím!“ Zatvářil se hodně nepříjemně, ale když uviděl rozzářenou Elenu, jak se k nám hrne, usmál se, a Elena, jako když mi čte myšlenky, mi okamžitě nahrála.

„Markéto, to bys mohla vzít Marka na Silvestra do Budapešti! Ještě jsou tam volná místa! Já tam pojedu sama, Viktor musí na služební cestu do Londýna a do Prahy se vrací až druhého ledna!“ Marek si mě k sobě přitáhl.

„Ale, ale, Markéto! To jsi mi zatajila! Tak ty mě nechceš vzít do Budapešti?“

Ale to už se Elena do mého Marka zavěsila a táhla ho od nás.

„To nevadí, Markéto! Já mu všechno o naší Budapešti povím!“

Šli jsme s Viktorem pomalu za nimi a Viktor na mě ze strany pořád koukal.

„Stýskalo se mi po tobě. Kroužil jsem kolem tebe roky, Markéto, a ty nic!“

„Já si toho všimla, neboj. Ale buď jsem někoho měla já nebo ty! Vážně! Když jsem kolem tebe začala kroužit já, vždycky jsi někoho měl!“

Když jsme ty dva došli, Elena už Markovi všechno o Silvestru v Budapešti řekla. Firma nám dala jako vánoční dárek tři dny v Budapešti, spojené s oslavou Silvestra v hotelu, kde budeme ubytovaní. Tam i zpátky pojedeme luxusním autobusem. A každý si s sebou může někoho vzít. Manžela, partnerku, kamarádku, maminku...

„Když Viktor nemůže jet, nikoho si s sebou brát nebudu,“ oznámila nám vítězně Elena. „Ale nahlásila jsem svoji maminku!“ Překvapeně jsme se na ni podívali, a ona se začala smát.

„Představte si, že si maminka den, před odjezdem, zlomí ruku! Chudinka! Tím pádem nepojede a já budu mít dvoulůžkový pokoj jenom pro sebe a budu mít klid, až budu vzpomínat na Viktora.“

Za čtrnáct dní přišel konečně den, kdy se náš luxusní autobus vydal směr Budapešť. Těšila jsem se, jak se k Markovi přitulím, ale člověk se nemá dopředu na nic těšit! Když totiž Marek zjistil, že Elena sedí sama a že ji všichni litují, že si její maminka zlámala ruku, vstal a šel si sednout k ní a vydržel u ní sedět až do Budapešti!

Když jsme se ubytovali, pozval mě na procházku. Procházeli jsme se, povídali si, každou chvíli mě políbil, mluvili jsme o zítřejším Silvestru, co si vezmu na sebe, co budeme pít, jak budeme tancovat - bylo to prostě nádherné!

Pak se Marek najednou zastavil, pohladil mě po vlasech, narovnal mi šálu kolem krku a řekl, ukaž, princezno, jak se dokážeš orientovat a najdi si náš hotel sama! Rychle zmizel a já myslela, že omdlím! Tohle mi dělá pořád! Pak mě napadl mobil! Zavolám Eleně! Bude mě navigovat!

Když jsem mobil lovila v kabelce, pokoušely se o mě mdloby podruhé! Už v autobuse jsem si říkala, že ho musím nabít! Neudělala jsem to, a teď už byl… vybitý.

Fakt nevím, jak se to stalo, ale hotel jsem našla už za půl hodiny! Zastavila jsem se, abych se z těch nervů vydýchala a najednou mi někdo zezadu zakryl oči! Položila jsem svoje dlaně na ty cizí ruce, a v momentě, kdy jsem se jich dotkla, jsem věděla, že to je Viktor!

„Co tady děláš?!“

Objali jsme se, políbili a pak mi Viktor řekl, že už měsíc ví, že se z Londýna vrátí dřív, ale chce Elenu v Budapešti překvapit!

„Je na pokoji! Když jsme přijeli, nebylo jí dobře, říkala, že na žádné procházky po Budapešti nejde, že si jde lehnout. Půjdu s tebou. Máme pokoje kousek od sebe.“

Když jsme jeli výtahem, prozradil mi svůj plán.

„Za dveřmi pokoje zavolám, Hoří! Opusťte hotel! A uvidíme, co se stane!“

U jejího pokoje jsme se schovali za obrovský fíkus a Viktor začal volat, Hoří! Opusťte hotel, já do toho kvílela, hoří, hoří, a najednou se dveře pokoje prudce otevřely, z nich vyběhl polonahý Marek, v náručí své věci a za ním vyběhla polonahá Elena a oblékala si župan.

„Hni sebou,“ zařval na ni Marek. „K výtahu! Dokud tam nikdo není!“

Proběhli kolem nás a naskočili do výtahu, kterým jsme přijeli my.

Mlčeli jsme a dál jsme stáli pod fíkusem. Myslím, že ani jednomu z nás se nechtělo opustit jeho bezpečí, ale nakonec jsme to udělali.

„Markéto, vracím se do Prahy. Co ty?“

„Můžu jet s tebou?“ Přikývl.

Na pokoji jsem rychle naházela do kufru pár věcí, které jsem už vybalila, sjeli jsme k recepci druhým výtahem, a když jsme vyšli vedlejším východem, viděli jsme Marka, jak vysvětluje portýrovi, že nějaký hovado před jejich pokojem křičelo, že hoří, aby opustili hotel, proto s Elenou vyběhli ven skoro nazí, a pak jsme šli k Viktorovu autu.

Když jsme vyjeli, usmáli jsme se na sebe.

„Mám návrh, Markéto.“

„Povídej, Viktore.“

„Nemusíme se vracet do Prahy. Zastavíme se v Pardubicích. Mám tam celou rodinu. A můžeme kolem sebe konečně začít kroužit, když teď ty ani já, nikoho nemáme!“ Měla jsem chuť pohladit ho po ruce, tak jsem to udělala.

„Tak jo. Jedem.“