Setkání v nočním vlaku

Vlak do Kolína mi tehdy jel z hlavního nádraží ve 22.13. Představení trvá do 21.40, takže jsem dokonce stihla rychlík, který jede ve 22.05. „To je super, ve tři čtvrtě na jedenáct jsem v Kolíně," říkala jsem si.

Jenomže jsme nevyjeli na čas, na tabuli naskočilo pět minut zpoždění, potom deset patnáct a až potom jsme se rozjeli. Když přišla paní průvodčí, zeptala jsem se jí, proč jsme nevyjeli včas.

„My to naženeme," usmála se. „Čekali jsme na rychlík, co měl zpoždění." Tomu jsem rozuměla. Také by mi vadilo, kdyby mi kvůli zpoždění ujel noční přípoj. Ale postěžovala jsem si, že teď už na Kolín nejede nic, až za hodinu, ve čtvrt na dvanáct. Opět se usmála.

„Jestli dojíždíte z Kolína, tak jste zhýčkaná. Jede vám každou chvíli něco. My, co bydlíme dál od Prahy, jsme na tom hůř. Já teď skončím v Havlíčkově Brodě a domů mi nic nejede. Vyspím se v šatně a pojedu domů až ráno."

Musím se vám přiznat, že trpím zvláštní nemocí. Když slyším název města či vesnice z Českomoravské vrchoviny, roztluče se mi srdce.

„A kam pojedete z Havlíčkova Brodu?" Věděla jsem, že mi paní průvodčí může říct, co je vám do toho, ale ona mi odpověděla.

„Pojedu do Chotěboře." Cítila jsem, jak po hlavě padám do doby, kdy mi bylo třináct a padám tam celá šťastná!

„Jé, do Chotěboře? Tam to znám! Já jsem totiž chodila v roce 1963 do školy v Uhelné Příbrami. Do osmé a deváté třídy. Můj strejda tam dělal ředitele na základní škole a já měla tehdy problémy s průduškami, tak mi doktoři doporučili změnu. Dodneška si pamatuju na spolužáky! Jezdili z Vilémova, z Vepříkova..."

Paní průvodčí se na mě začala koukat nějak divně. „Já teď sice bydlím v Chotěboři, ale v té době jsme bydleli v Golčově Jeníkově, ale...." Zarazila jsem ji.

„Ale odtamtud k nám děti nejezdily." Přikývla.

„Děti ne. Ale moje maminka tam učila." A v tu chvíli jsem její maminku uviděla před sebou.

„Češtinu?" Paní průvodčí přikývla.

„A měla takové... velké..." Oběma rukama jsem ukázala velká prsa a pak jsme se obě rozesmály.

„Měla!"

„A seděla takhle!" Předvedla jsem, jak naše třídní seděla za stolem. O ruce, složené na stole, se opírala právě těmi velkými...

„Na všech fotkách sedí takhle," přikývla paní průvodčí. „Ale počkejte, já jsem se narodila o prázdninách v roce 1964. Mohla být maminka už v té době na škole?"

„Mohla. Dělala nám třídní. V osmé třídě byla s vámi těhotná. O prázdninách jste se narodila. A maminka hned po Novém roce nastoupila, to my už byli v deváté třídě, a dovedla si nás do konce. Pozdravujte ji! Měla jsem ji moc ráda. Řekněte jí moje jméno, Irena Tvrdíková, a že jsem byla u strýce, Františka Červína, který v té době dělal v Uhelné Příbrami ředitele..."

Vytáhla jsem navštívenku a paní průvodčí se na ni překvapeně podívala.

„Vy jste paní Fuchsová? Já čtu vaše knihy a fejetony a také jste psala do Železničáře, a už jsme si s kolegyněmi říkaly, že na vás nemáme štěstí a nepojedeme s vámi a nepojedeme! A vidíte! Mám štěstí! Mně se to podařilo!"