Já jsem totiž nešťastně ženatý

„Dobrý den. Máte tady volno,“ zeptala jsem se, když jsem otevřela dveře. Ona se trochu usmála a kývla. On něco zabručel.

Sedla jsem si naproti ženě, vytáhla jsem noviny, a když jsem si chtěla vzít brýle na čtení, ten chlap se zvedl a otevřel okno. Průvan prolétl kupé, já si vzdychla, ale žena se odhodlala k protestu.

„Můžete, prosím vás, to okno zase zavřít?“

„Samozřejmě, madam! Madam už má svoje léta, co? Už je jí zima, když zafouká větříček!“ Žena se ale nedala.

„Madam sice má svoje léta, ale pořád je mladší než vy, pane!“

„Ale jděte! Jak můžete vědět, kolik mi je?“ Ušklíbla se.

„Životní zkušenosti. Vypadáte na šedesát.“ Chlap se vyděsil a přejel si rukou po tváři. „No, možné to je, madam. Jsem totiž nešťastně ženatý! Asi se rozvedu! Ta moje je hrozná mrcha! Strašně utrácí!“ Neodpustila jsem si jedovatou poznámku.

„Žena utrácí jenom tehdy, když je v manželství nespokojená!“

„To je pravda,“ souhlasila žena. „Když je žena spokojená, nemá důvod, dělat si radost a utrácet. Proč by to dělala? Když je spokojená, znamená to, že ji její manžel rozmazluje a kupuje jí všechno, co potřebuje!“ Chlap se na nás pobaveně podíval.

„Vy jste se na mě, dámy, domluvily! Ještě že v Kolíně vystupuju! Nevystoupíte se mnou, madam?“ Podíval se významně na sousedku a ta se ušklíbla.

„Ani omylem! Naštěstí jedu do Pardubic.“

Když jsme se blížili ke Kolínu, zvedla se a šla na záchod a nechala si v kupé sako i kabelku. Projeli jsme Pečkami a Kolín se rychle přibližoval. Schovala jsem noviny do tašky a najednou jsem strnula. Ten chlap vzal její kabelku, pak sundal i její sako z věšáku a chtěl vyjít z kupé. Zastoupila jsem mu cestu.

„Kampak?“  Usmál se na mě.

„Vystupujeme. Počkám na manželku před toaletou.“

„Nenene! Nikam! Ta paní není vaše manželka a jede až do Pardubic!“

V tu chvíli začali z vedlejšího kupé vylézat chlapi, které znám, protože také dojíždí, tak jsem na ně kývla.

„Pojďte sem, prosím vás! Je tady zloděj!“ Vzali ho mezi sebe a já jim rychle vysvětlila situaci.

„Paní, co tu s námi seděla, šla na záchod, jede až do Pardubic a on sebral její kabelku a sako a chce vystoupit v Kolíně!“

Chlap se začal bránit, že je to jeho manželka, ale já ho nechala být a utíkala jsem k WC, kde jsem začala lomcovat klikou.

„Pojďte rychle ven! V našem kupé je zloděj! Bere vám kabelku a sako!“

Dveře se otevřely a v nich stála moje spolucestující a vytřeštěně na mě koukala.

„Zloděj? Je tam přece manžel!“

Ale to už jsme slyšely z chodbičky zoufalý hlas toho zloděje.  

„Pusťte mě! Aleno! Tak jim řekni, že jsem tvůj muž, sakra!“

Žena se podívala do uličky a rozesmála se.

„To je můj manžel! Pusťte ho! My teď vystupujeme!“ Spiklenecky na mě mrkla.

„My jsme se totiž v Praze pohádali a nemluvili jsme spolu! Ale on dolejzal! Všimla jste si, jak dolejzal?“

Její muž mezitím přišel k nám, s kabelkou i se sakem, a vyčítavě se na mě podíval.

„Copak vypadám jako zloděj?“ Začala jsem bránit.

„Hráli jste na mě z Prahy do Kolína oba divadlo, že se neznáte, tak jak jsem mohla vědět, že jste manželé?!“

Celý vagon se začal chechtat, ale to už jsme brzdili a za chvíli jsme zastavili na kolínském nádraží. Vyvalili jsme se na nástupiště, a když vlak za chvíli pokračoval do Pardubic, my tam pořád stáli a smáli se...