I když nevidí, žije na sto procent. Kdo a co ji nabíjí?

Jana Štrochová se v kuchyni pohybuje s naprostou samozřejmostí. Technika je jejím velkým pomocníkem.

„Dnes už mluví skoro všechno. Hodinky, telefon, různé drobné přístroje, které používám,“ směje se Jana Štrochová a ukazuje kompenzační pomůcku, která se jmenuje signalizační hladinka. „Když je třeba nalít vodu, vezmu hrnek, hladinku posadím na hranu hrnku, pustím vodu, a když se ozve signál, vím, že vodu musím zastavit. Nepřeliju.“

Důležité je pro nevidomou Janu Štrochovou mít doma absolutní pořádek. Všechno má své místo.

Zvuková tužka, která poznává koření

V kuchyni má Jana Štrochová většinu nádob s moukou, luštěninami nebo cukrem polepené čipy. Když k nim pak přiloží zvukovou tužku, uslyší název dané potraviny. A podobně je to s orientací v šatníku.

Stačí přiložit přístroj k čipu a Jana Štrochová ví, kde je pepř nebo nové koření|foto: Jitka Slezáková,Český rozhlas

„Když si věci kupuju, přesně vím, jakou má co barvu, materiál, atd. To si zapamatuju a uložím doma na dané místo. Ale když si nejsem jistá, tak mám dalšího pomocníka. Je to colortest, který přiložím například na halenku a přístroj mi oznámí její barvu,“ vysvětluje Jana.

Jana Štrochová založila Sdružení přátel vodicích psů. Velice ji v tom podporují její dospělé děti a další dobrovolníci. Spolek přátel vodicích psů sdružuje nevidomé i vidomé osoby. Je to spolek, který se zabývá osvětou, pořádá různé akce, kde předvádí kompenzační pomůcky a snaží se lidem přiblížit svět nevidomých.

„Máme tandemové kolo, pořádáme třeba i rekondiční pobyty. Například jsme byli na raftech na řece Sázavě a lidem se to velmi líbilo. Samozřejmě vodicí psi byli s námi,“ říká Matěj Štroch.

Cesta od štěněte k vodicímu profesionálovi

Labradoři jsou jedním z nejoblíbenějších plemen pro výcvik vodicích psů. Jsou milí a učenliví, za piškot jsou schopni udělat kotrmelec.

Vodicí pes Viktor|foto: Jiří Pospíšil

„Ale pozor, možná by za piškot odešli i s někým cizím. Jsou to takové popelnice. To je jejich jediná nevýhoda. Je problém udržet je v dobré kondici,“ říká Jana Štrochová. A jak je to s výcvikem?

Štěně jde přibližně ve dvou měsících věku od chovatele k předvychovateli. Sdružení přátel vodicích psů hledá lidi, kteří jsou ochotni postarat se o štěně od dvou měsíců do jednoho roku věku. Teprve po roce pes míří do výcviku.

Co se děje v předvýchově?

Důležitá je socializace psa. Štěně by mělo mít šťastné dětství. Je důležité, aby se naučil žít v bytě, nikoliv na zahradě u boudy. Chodí po městě, do obchodů, do MHD, po eskalátorech, do výtahu, měl by se naučit žít s člověkem ve všech situacích.

„Sdružení si vybírá z lidí, kteří se nabídnou. Je to vlastně takový dobrý skutek. Nejhorší je asi to loučení s ročním psem, člověk musí mít na paměti, že to dělá pro ty nevidomé,“ vysvětluje předvychovatel Jiří Pospíšil.

Po předvýchově odchází pes do výcvikového střediska. Tam ho čeká trénování třiceti povelů, které musí zvládnout na sto procent. Trvá to zhruba další rok. Teprve potom je pes připraven být očima nevidomého.