Intelektuálové

Často se nám dokonce sešly i dva vynikající filmy v jednom dni! Na Zálabí, v kině JAS, se hrála jedna lahůdka, a ve Francáku, v kině OKO, se hrála druhá.

Tak jsme šli od půl šesté do OKA, kde byly nepohodlné, dřevěné lavice, a od osmi hodin jsme šli do JASU, kde byly sedačky měkké.

Když jsme jednou kolem dvaadvacáté hodiny vyšli z kina JAS, Zdeněk se odpojil a pospíchal domů, do zálabské Ovčárecké ulice, a já s Jirkou jsme šli po mostě přes Labe, zpátky do města. Bydlela jsem kousek od mostu, v Husově ulici naproti knihovně, a Jirka pokračoval dál, na sídliště.

Vyšli jsme tedy z kina, Zdeněk se s námi rozloučil, zapálil si cigárko, splynul s davem lidí a my s Jirkou se rozešli k mostu. Měla jsem plnou hlavu filmu a nikdy se mi o něm moc mluvit nechtělo, ale Jirka chtěl většinou to, co jsme právě viděli, rozebírat.

„Škoda, že nebyl barevný,“ řekl zklamaně a já se na něho překvapeně podívala. „Byl barevný!“

Zastavil se s nezapálenou cigaretou v ruce a zakroutil hlavou.

„Nebyl!“
„Byl.“
„Nebyl!“
„Byl.“

Nasupil se a rozčileně si zapálil. Já ho pobaveně pozorovala, přesvědčená o své pravdě.

„Já ho viděla barevný.“

Ušli jsme pár kroků, Jirka řekl, seš blbá, a už nepromluvil. U našeho domu zahučel, ahoj, a houpavým krokem, v oblaku cigaretového dýmu, zmizel směrem k náměstí...

Od té doby jsem se setkala s několika dalšími intelektuály, a situace se nezměnila. Já nerozuměla jim a oni nechápali mě. Ale jedna věc byla zajímavá! Když jsem se omylem nachomýtla do jejich společnosti a chvíli poslouchala jejich debatu, které jsem nerozuměla, počkala jsem si na vhodnou chvíli, a vhodila jsem do ringu primitivní téma, jako například sraz spolužáků po mnoha letech. A vždycky se všichni chytili! Začali mluvit o svých srazech a já jim konečně rozuměla.

Jednou jsme šli z podobné společnosti a pan Fuchs mi s úsměvem řekl, nebýt tebe, tak by se ani nepobavili…  

S intelektuálem - dramaturgem jsem se setkala i v Činoherním klubu. Před lety si chtěl ode mě něco přečíst, tak jsem mu dala knihu, která mi právě vyšla. Jmenovala se, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.

„To je stejně zajímavé,“ řekl mi druhý den. „Jak ty dokážeš jednoduchými slovy napsat tak silný příběh. Já to měl do půlnoci přečtené.“

Brala jsem to jako hodně velkou poklonu a od té doby jsem se s ním občas opatrně bavila. Sice jsem mu někdy nerozuměla, ale většinou jsme se domluvili.

Nedávno jsme spolu mluvili o jednom jménu a mě zajímalo, jak vzniklo.

„Mám doma takovou knihu, kde je všechno o původu jmen a tak podobně, podívám se ti,“ nabídl se mi a já byla ráda, doma totiž mám jenom takovou obyčejnou knihu o jménech. Jmenuje se, JAK SE BUDE JMENOVAT.

„A co je to za knihu,“ zeptala jsem se zvědavě a dramaturg mávl rukou.

„Taková obyčejná kniha o jménech, jmenuje se, JAK SE BUDE JMENOVAT.“

Zhrozila jsem se. Proboha?! Poprvé v životě jsem se shodla s intelektuálem! Uf! Doufám, že to bylo naposledy…