Kemílkář

Když byla moje dcera malá, pamatuju si čtyři slova, která tvrdošíjně opakovala, i když věděla, že je říká špatně. Kemílek, místo kelímek. Štrundl, místo štrúdl. A prkalík, místo trpaslík. A to její čtvrté slovo používám z nostalgie pořád.

Jednou jsem jí řekla, že se mnou nemůže jít do divadla na zkoušku, kam se se mnou chystala a Rita se na mě smutně podívala.

„Tos mě tedy zlámala. Hbitě jsem si to v duchu přeložila.

„Chtěla jsi říct, zklamala? Mávla ručičkou.

„To je jedno...

Měla pravdu. V tu chvíli bylo opravdu jedno, jestli je zlámaná nebo zklamaná!

Ale! Jestli zničíme použitý kelímek, nebo ho vyhodíme do koše, aniž bychom ho alespoň trochu zmáčkli, to opravdu jedno není, to mi věřte!

Přiznám se, že jsem to dlouho nedělala. Nechtělo se mi ničit něco, co mi právě posloužilo. Připadalo mi to nevděčné, skoro hulvátské.

Ale od roku 2000, kdy jsem se v klimkovických lázních setkala s panem Kemílkářem, jak jsme mu s kamarádkami říkaly, každý kelímek, než ho vyhodím do koše, pečlivě v dlani rozmačkám. Proč, to vám hned vysvětlím!

Pan Kemílkář byl starší, hubený pacient, který se rád napil.

Chodil po lázních, na hlavě klobouk s mnoha odznaky a neustále hledal kumpány, se kterými by si dal pivo.

Všimla jsem si, že často postává u automatu na kávu a z koše vybírá použité kelímky, které tam pacienti vyhodili, a napadlo mě jediné.

Je zahrádkář a sbírá kelímky na sazeničky. V lázních to totiž několik žen dělalo, a my, co jsme to věděly, jsme je pro ně schovávaly.

Ale u Kemílkáře mi to moc nesedělo. Že by byl pečlivý zahrádkář někdo, na koho kamarádi křičí, že chlastá ligu?

Nedalo mi to, a když jednou zase vybral celý koš a chtěl s plnou igelitkou zmizet, zastavila jsem ho. 

„Na sazeničky? Copak budete sázet?“

Milý Kemílkář vůbec nepochopil, co tím myslím, ale protože mu bylo jasné, že se ptám na kelímky, pustil se do pohádky.

„Já už minule, víte, jsem to vzal vnučkám, víte? A voni si z toho stavěly kolem sebe hrad a nahrály si s tím, víte? To byste koukala, jak si s tím nahrály...!“

Podařilo se mu dokonce vytlačit i slzu dojetí a já mu uvěřila, i když jsem si říkala, že použité kelímky nejsou moc vhodná hračka pro děti, ale co bych chtěla od někoho, kdo chlastá ligu, že?

Druhý den jsem jela do Svinova. Na zpáteční cestě, při čekání na autobus, který mě vyveze nahoru, ke klimkovickým lázním, jsem uviděla Kemílkáře u zadních dveří ušmudlaného kiosku s pivem a s limonádou.

Zvědavě jsem popošla blíž a měla jsem tu nečekanou scénu přímo před sebou, jako bych seděla v divadle v první řadě...

Kemílkář podal prodavači tři plné igelitové tašky kelímků a ten mu za ně do ruky strčil peníze…

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.