Jak jsi zajetá?

Tomu jistému pánovi, kterého jsem po padesáti letech potkala v kolínských ulicích, a on mě nepoznal, tomu jsem se v roce 1970 líbila! A dokonce to se mnou myslel vážně! Byl tehdy roztomile opatrný, což jsem chápala! Přece si nevezme někoho, kdo by ho zruinoval! A tak jedna z jeho prvních, seznamovacích otázek zněla, kolik toho sníš?

A když už moje paměť odemkla trezor vzpomínek, nechala mě vzpomenout si po padesáti letech ještě na jednu otázku, která byla nejpodivnější ze všech otázek, které mi položili muži, když mi bylo kolem dvaceti. Muži, kteří o mě měli zájem.

Ta nejpodivnější otázka zněla, jak jsi zajetá?

Vůbec jsem tehdy nepochopila, jak to můj kamarád, o dvaadvacet let starší, myslí. Zajetá?! Napadlo mě auto. Auto a řidičský průkaz. Neměla jsem jedno ani druhé a chtěla jsem mu odpovědět, že zajetá nejsem, i když jsem tušila, že o tohle zajetí mu asi nejde, což mi vzápětí potvrdil.

„Myslím sex. Jak jsi zajetá. V sexu.“ Představila jsem si několik svých sexuálních zkušeností, které si byly dost podobné, a pokrčila jsem rameny.

„Normálně.“ Smutně přikývl.

„Myslel jsem si to. Když jsem studoval, matka mě strašila, že nesmím se žádnou nic mít, abych ji nepřivedl do jiného stavu. Dopadlo to tak, že teď se v tom prostředí necítím dobře.“

Rozhlédla jsem se po svém bytě. Jeden pokoj. Předsíň. Můj byt po babičce, u které jsem byla hlášená, a po její smrti přepsali na byťáku byt na mě. Co se mu na něm nelíbí? Mám to tady útulný! A hlavně je to jenom moje!

Vzdychl.

„Nemyslím tvůj byt. Myslím, tam. V tom prostředí. Když jsem vevnitř. V ženě.“

Podíval se na mě, co tomu říkám, ale já mlčela a čekala, co z něj ještě vyleze. Vzal to jako výzvu k činu a objal mě.

„Žena se dá přece uspokojit i jinak!“

Natlačil mě na starou skříň a začal mě líbat. Snažila jsem se dostat kousek od skříně, protože mě natlačil přímo na velký klíč, který se mi zarazil do zad, ale jeho to rozvášnilo, tlačil se na mě víc a víc, já se zase snažila dostat od skříně dál a dál a pak konečně přestal.

„Líbilo se ti to,“ zeptal se, a protože to vypadalo, že jemu se to líbilo dostatečně, a další přiražení na klíč mi nehrozí, přikývla jsem, on se spokojeně usmál, něžně mě políbil a odešel.

Otázky dalších mužů už nebyly tak divné. Například již zmíněná, kolik toho sníš? Jíš hodně? Šiješ si na sebe? To je výborné! A do divadla budu chodit zadarmo? To ušetřím!

Pan Fuchs, se kterým jsme před několika dny, 2. února 2022, oslavili čtyřicet dva let manželství, se mě nikdy na nic neptal.

Možná se neptal proto, že jsme se znali od svých osmnácti let, a i když jsme si žili své životy, pořád jsme o sobě všechno věděli a nakonec, když nám bylo třicet, jsme se dokonce i vzali.

A možná se mě pan Fuchs nikdy na nic neptal proto, že dobře ví, že je lepší, když se muž ženy radši na nic neptá...