Irko, ty seš úplně blbá!

Když ve svých padesáti letech ovdověla, přestěhoval ji můj táta z Prahy zpátky do Kolína a bezdětná prateta Babeta si tady rychle našla milence Marka, který byl ženatý, a stejně rychle vplula do naší rodiny a stala se její součástí.

S mojí babičkou spolu chvíli mluvily a chvíli se hádaly, až se jednou stalo, že Babeta přišla nečekaně za babičkou na návštěvu do jejího přízemního bytu v domě, kde jsme v prvním patře bydleli také, a našla ji sedět Markovi na klíně, což babička vysvětlovala tím, že ji slyšeli, jak jde, a udělali to z legrace. K tomu jsem se už nějak nachomejtla…

Pamatuju si, jak Marek vyběhl z bytu a utíkal dlouhou chodbou ke dveřím na ulici. Pak se z bytu babičky vyřítila Babeta a za ní babička, začaly se prát, přesunuly se do té dlouhé chodby a tam se praly dál. Když se pomalu a za neustálého řevu dostrkaly ke dveřím na ulici, přiběhla maminka s tátou, táta Babetu vystrčil na ulici a zabouchl dveře, maminka držela babičku, která vykřikovala, ať ji pustí, že tu mrchu zabije a pak začala ječet na mě.

„Opovaž se s ní mluvit! Na ulici se jí vyhneš! Slyšíš?! A k ní už nikdy nepáchneš!"

„Já k ní ale chodím ráda," řekla jsem omluvně. „A já ti říkám, že k ní už nikdy nepáchneš," zaječela babička a napřáhla se na mě, ale to už zasáhl táta, řekl:„Matko, pojďte k nám nahoru, nedělejte kravál po baráku a na Mášenku neřvěte!" Když o tom teď přemýšlím, úplně jsem zapomněla, že se mě tehdy táta, který mi říkal Mášenko, takhle hezky před babičkou zastal.

Uběhlo víc jak třicet let. Pětaosmdesátiletá Babeta přestala chodit a dostala se do domova důchodců mimo okres Kolín. Maminka s tetou za ní jezdily vlakem a my s panem Fuchsem a synem Filipem na kolech.

„Irko, řekni jim, ať jdou na chodbu," kývla jednou Babeta na pana Fuchse a na Filipa, „chci ti něco říct." Když odešli, naklonila se ke mně.

„Piš mi dopisy." Překvapilo mě to. Jezdili jsme za ní často, nikdy jsem jí nepsala, tak proč najednou...

„Ty chceš, abych ti psala dopisy?"

„Irko, nechtěj, abych si myslela, že seš stejně blbá jako tyhle baby," kývla pohrdavě na pokoj, kde s ní ležely tři staré dámy. „Říkám ti, piš mi dopisy! Chodí sem údržbář. Včera jsem ho poprosila, ať mi přečte něco z novin. Sedl si vedle mě na postel a já cítila mrazení po celým těle! Celá jsem se třásla vzrušením! Každý týden mi pošli dopis a on mi ho bude číst!"

A tak jsem hned druhý den napsala Babetě první dopis. Na psacím stroji. Poslala jsem ho, ale než jsem stačila poslat další, přišel mi pohled, na kterém bylo kostrbatým písmem napsáno: „Irko, ty seš úplně blbá! A ten údržbář je taky blbej. Ty tvoje malý písmenka nepřečtu. Už mi nepiš!"

Nikdy jsem se už od ní nedozvěděla, proč tehdy předčítání s údržbářem nedopadlo tak, jak si přála. Byla jsem těhotná, jezdit na kole jsem se bála, Babeta brzy na to odešla za mojí babičkou, se kterou se sestersky popraly v dlouhé chodbě našeho domu a mně se narodila Rita...