Proč na mě ta baba čumí?!

Jojojo. Vzpomínám si, kolikrát jsem si tohle říkala v době svého mládí a určitě jsem nebyla sama! Ale nedávno jsem si uvědomila, že to tehdy, před víc jak padesáti lety, bylo možná úplně jinak...

Chodím ke své kamarádce Martě na pravidelné, příjemné kafe. Marta je o málo starší než já, obě milujeme knihy a divadlo, obě známe Kolín a lidi v něm, víc než dobře, ona řekne á, já přidám bé, co neví ona, vím já a naopak - prostě pravidelné, příjemné kafe.

Když jsem k ní přišla naposledy, čekala na mě v předsíni a hned to na mě vybalila.

„Ireno, koukala jsem z balkonu, jak jdeš od autobusu! Nikdo by na tobě nepoznal, že máš něco s nohou!“ Rozesmála mě.

„Bodejť by někdo něco poznal! Pokaždé, když k tobě jdu, vzpomenu si, jak říkáš, doma sotva lezu, ale vyjdu ven a nesu se jak na molu! Já vám, baby, ukážu, jak se chodí! A jdu jak za mlada!“

Teď se zase smála ona.

„Můj táta měl rád ženský, to se o něm vědělo. Když mu bylo přes osmdesát a špatně se mu dýchalo, musel se kolikrát na chodníku zastavit, aby chytil dech. A říkal mi, nikdo na mně nesmí poznat, že nemůžu dejchat! Frajersky stojím, a dělám, že koukám po ženských!“ A já hned navázala.

„Marto, někdy mám chvíle, kdy mě nohy bolí tak, že bych za lavičku dala stovku, ale když žádná není, zastavím se na klidnějším místě a vytáhnu mobil. Stojím, dělám, že telefonuju, a abych nemluvila do větru, tak si většinou vyberu inspicientku Markétku, kolegyni z Činoherního klubu a klábosím s ní, jako bych s ní opravdu mluvila, ona mi „odpovídá“, a já se kolikrát do hovoru tak vžiju, že si pak říkám, seš blbá, proč jsi jí nezavolala rovnou? Nicméně nohy si při tomhle mém fingovaném telefonování odpočinou, mobil schovám a jdu dál.“

Marta pokývala hlavou.

„To máš pravdu. Ráda koukám z balkonu a to bys neřekla, co starých lidí se zastaví a „telefonuje“. Některé znám, a vím, že telefon neradi používají, většinou ani nemají komu volat, ale ve chvíli, kdy už nemůžou bolestí udělat krok, mobil jim pomůže! Nikomu nepřijde divné, že se starý člověk zastaví, když telefonuje.“

A tak jsme se s Martou při našem pravidelném, příjemném kafi shodly na tom, že dřív, když mobily nebyly, jsme si myslely, že baby po nás čumí, protože se jim nelíbí, co máme na sobě, a dědkové po nás čumí, protože na ně jde patnáctá míza.

„Nebylo hezké, co jsme si o těch babách a dědcích myslívaly, viď,“ kála se Marta a já s ní souhlasila.

„Byla jsem na ně v duchu hodně, ale hodně sprostá!“

Po tomhle našem upřímném přiznání, Marta debatu ukončila.

„Hlavně, že teď už obě víme, že báby i dědky tehdy buď bolely nohy, nebo se prostě jenom potřebovali nadechnout - proto čuměli. Dneska vytáhnou mobil a telefonují, a mladí si o nich už nemusí myslet to, co jsme si tehdy myslely my!“