Jak mě František dostal

Jednou ráno jsem nastoupila do výtahu se třemi muži. Jeli jsme na snídani. Ze šestého poschodí je dolů dlouhá cesta a mně se nechtělo mlčet. Chtěla jsem jim říct po ránu něco příjemného, a protože jsem ucítila vůni svého parfému, zavedla jsem řeč na vůně.

„Á, tady to krásně voní! Pánové se asi navoněli!“

Čekala jsem, že mi alespoň jeden z nich galantně odpoví, že ne oni, ale já tak krásně a svůdně voním! Ale kdepak!

Pánové se po sobě podívali a jeden z nich si mě podezíravě přeměřil.

„To my asi ne.“

Moje vůně ve výtahu zhoustla. Druhý se podíval kolem sebe.

„No, asi jo.“

Zajásala jsem. Alespoň jeden přiznal, že nějakou vůni cítí! A vtom se na mě otočil třetí, takový nepříjemný čahoun a ušklíbl se.

„Nebo to tady vystříkali...“

Všichni tři se rozchechtali, a když výtah konečně zastavil, vystoupila jsem vzteky bez sebe.

„Co je to za blbce,“ zeptala se Hana, když jsem jí tuhle historku při snídani vyprávěla. Popsala jsem čahouna a ona přikývla.

„Jo, toho znám. Jela jsem s ním výtahem a on mi říká: S tímhle flekem jdete mezi lidi? A ukázal mi prstem na tričko. Sklonila jsem hlavu, abych se podívala a on mě cvrnknul do nosu! Ireno, tenhle primitivní fórek nenávidím odmalička! Nenávidím!“

Nebudete tomu věřit, ale když jsem jela výtahem na večeři, jel ten chlap se mnou, ukázal mi na tričko a zeptal se, s tímhle flekem chcete jít mezi lidi?

Ironicky jsem si ho přeměřila.

„Zase jeden genius, který čeká, až se podívám na „flek“, aby mě cvrnkl do nosu?“

Zvedl ruce jako by se vzdával.

„Pardon, pardon! Já netušil, že panička nezabere! Omlouvám se! Dělám to často! Vy ženský to milujete!“

Od té chvíle mi tenhle vtipálek vyhlásil válku. Jednou jsme se sešli před procedurou, já si sedla kousek od něho a on ukázal na moje boty.

„Za kolik jsou dneska takový boty?“ Řekla jsem cenu a on se ušklíbl.

„Ale jděte! Takový křusky? To bych nenosil ani ke kravám!“

A tak to šlo den co den.

Jednou mě překvapil, když si ke mně přisedl před masážemi a usmál se na mě. Řekla jsem si, že by to byl docela hezký chlap, kdyby nebyl tak jedovatý, a usmála jsem se také. Natáhl ke mně ruku. „Já jsem František.“

„Irena.“

V tu chvíli vyšel z výtahu pacient a František ho pozdravil. Chlap neodpověděl a šel dál k perličkovým koupelím. Ušklíbla jsem se.

„Že bych se na něj nevykašlala.“ František pokrčil rameny.

„Doktoři mi celé roky říkají, zdrav, ať se uzdravíš! Proč bych tedy nezdravil? Stejně se tady všichni známe.“ Nechtěla jsem vypadat jako nevychovanec a tak jsem souhlasila.

„Máte pravdu. Já také zdravím, ale kdybych měla zdravit všechny, tak se uzdravím!“

František se na mě vítězně podíval.

„No dyk jo! Dyk vám to říkám, Ireno. Zdrav a uzdravíš se!“

Sakra! Zase mě dostal!

Snažila jsem se mu v příštích dnech vyhýbat, ale to v klimkovických lázních moc nejde. Celý areál je pod jednou střechou a všichni se tady pořád potkáváme.

Den před mým odjezdem jsme vedle sebe seděli před jodovými koupelemi, já mu řekla, že jedu druhý den domů, František mi popřál šťastnou cestu a najednou zpozorněl. Podíval se na mě a zvedl výstražně ukazováček.

„Vy to neslyšíte, Ireno, ale já jo. Už jde!“ Zaposlouchala jsem se, ale žádné kroky jsem neslyšela.

„Nikdo nejde! Já nic neslyším.“

František se vítězně zvedl ze židle a pohledem se přisál na můj obličej, aby mu neunikla moje sebemenší reakce.

„Ale jde! Já ho slyším! Jde na mě kadění!“

Vychutnal si můj vytřeštěný výraz a pak odešel na záchod.

No, řeknu vám, že na tenhle jeho poslední zásah na rozloučenou, nezapomenu nikdy…

Spustit audio

Související