Kde máte pejska?

„Pejsek je doma. Pan Fuchs s ním byl na procházce u Labe. Stačilo mu to.“

Na našeho pejska se mě zeptala hezky oblečená čtyřicítka, usměvavá a nikam nepospíchající, na rozdíl ode mě. V tašce jsem nesla čokoládovou zmrzlinu, abych doplnila zásobu v mrazáku, ale to by se nesměla zeptat na Baxíka…

„Když jsme se viděly naposledy, tak ten váš pejsek sotva šel,“ pokračovala žena. „Říkala jste mi, že mu je strašně moc.“

Aha. Nemyslí Baxíka, ale myslí Atíka. Atík umřel před šesti lety, bylo mu devatenáct. Mělo mě varovat, že se ke mně hlásí žena, na kterou se nepamatuju? Se kterou jsme se minimálně šest let neviděly? Možná mělo, ale nevarovalo mě nic.

Začala jsem jí vykládat, že máme nového drsnosrstého jezevčíka, kterému bude šest let, ale skočila mi do řeči.

„Měla jsem jednoho psa. Hodně mi pomohl, když jsem byla dlouho nemocná. Pak jsem se musela vrátit k mámě. Bez psa. Nechtěla ho. Ten covid všechno zhoršil! Lidi jsou nemocní, zlí, práce není, peníze nejsou. Já prodávala ve stánku, peněz bylo dost, ale zboží došlo, tak teď čekám, co bude. Byla jsem na úřadu práce, ale tam mají práci jenom pro...“

Paní byla hodně rasistická. Jmenovala snad každou národnost i tu, která k nám přijela na dovolenou a po dovolené se zase vrátila domů. Neodpovídala jsem jí a čekala jsem chvilku, kdy se od ní trhnu.

„Dejte mi cigaretu,“ řekla najednou, já vytáhla krabičku, ona si vzala cigaretu, já se zeptala, jestli má zapalovač, ona řekla, že ne, že chce cigaretu, když vidí, že kouřím, tak jsem jí tedy půjčila zapalovač.

Abyste tomu rozuměli, moji milí posluchači. Celou dobu, co jsme spolu stály, jsem kouřila. Doma nekouřím, tak využívám místa, kde moje kouření moc nevadí, jako třeba teď, na prázdném chodníku u parku. Ale co je podstatné, cigarety zásadně nikomu nedávám, což každému žadateli, a že jich je, slušně řeknu.

Téhle paní jsem to neřekla. Nemohla jsem, když si pamatovala našeho Atíka, který odešel před šesti roky a bylo mu krásných devatenáct...

Kouřila moji cigaretu a pořád mluvila. Kde všude pracovala a že měla pokaždé smůlu. Že byla zamilovaná, ale zahnul jí. Že chtěla mít děti, ale teď je ráda, že je nemá. Vrátila se jí těžká nemoc. Nemá peníze. Nemá práci. S matkou se pořád hádají.

Byla strašně negativní a já na ni přestávala mít sílu.

„Musím už jít. Nesu zmrzlinu a chci jít ještě pro meloun.“

„Kam?“

„Tady naproti. K Vietnamcům.“

„Tak k těm už v životě nejdu! Včera jsem tam byla, než zavřeli, a chtěla jsem, aby mi jeden meloun rozkrojil a von řekl, že už nic krájet nebude. Že zavírá! Tam už nikdy nejdu! Potřebovala bych stovku. Máte?“

„Nemám.“

Pokrčila rameny, otočila se a šla ode mě. Já šla pro meloun a cestou jsem si říkala, Fuchsová, až tuhle paní potkáš příště, vyhni se jí!

Poslechla jsem se a víte, že se mi to daří?