Když chce žena zhubnout

Osobně si myslím, že žena, která zhubnout opravdu chce, zhubne. Abyste mi uvěřily, povím vám příběh o jednom hubnutí, které začalo loni na jaře. A ta dotyčná k tomu nepotřebovala fit – centra, ani speciální diety. Zhubla, protože chtěla.
A jak zhubla, to si teď poslechněte...

Bylo nedělní, slunečné ráno, na konci března. Vykoukla jsem z okna ložnice a potichu zaklela.

"Sakra! To tam ještě chvíli nemohlo mrznout?"

Můžu si stokrát říkat, holka, počítej s tím, že najednou bude teplo a ty se budeš muset vybalit ze svetrů, z šál, čepic a kabátů! Nejvyšší čas, aby ses na to připravila a zhubla ta tři kila, cos přes zimu nabrala! Už jsi zapomněla? Před rokem se ti ta tvoje tři zimní kila shodit nepodařilo a musela sis kupovat pár věcí v sekáči!

Uf! Radši nebudu počítat, kolik jsem přibrala za dvanáct let, co jsem vdaná!

"Zdravím tě, sluníčko! To je nádhera! Hned po snídani se vrhnu na zahradu! Konečně zase všechno bude růst! Všechno bude kvést!"

U vedlejšího okna se pro změnu rozplýval můj drahý manžel Ota, vášnivý zahrádkář. Kolem domu máme velkou zahradu, všude samé záhonky, skalky, trávníček, ale aby mi postavil altánek, po kterém toužím a kde bych mohla lenošit, to ne!

"Ááááá! Bábovička voní! Ta naše maminka je šikovná! Holky, kdyby maminka občas něco udělala na zahradě, věříte tomu, že by to tam vypadalo jako v pohádce?"

Ota se nadechoval vůně bábovky a mrkal na naše holky, jedenáctiletou Jindru a desetiletou Reginu. Ty jeho otázce nerozuměly a já, přiznám se, také ne.

Ota nám to ale hned vysvětlil.

"Maminka je přece kouzelnice, která umí výborně vařit a péct! A zrovna tak by si uměla poradit se zahrádkou! Jenom kdyby chtěla!"
Zavrtěla jsem rezolutně hlavou.

"Nechtěla! To jsi uhodl! Mám o víkendu tolik práce v domě, že jsem ráda, že si na chvíli sednu ke křížovce!"

Ota pokýval smutně hlavou.

"Já to věděl! Já to věděl! Ale! Zkusil jsem to!"

Rozesmál se a holky s ním. A nakonec jsem se přidala i já.
Ota byl sice vášnivý zahrádkář, ale do práce na zahradě mě nenutil. Ne že bych mu někdy s něčím nepomohla, ale odvázaná jsem z toho nebyla. Radši jsem se vymluvila na práci v domě. Nevyčítal mi to. Věděl, že toho mám dost. Zaměstnání, dům a k tomu dvě školačky.

On sám byl v práci někdy až do večera a moc mi pomáhat nemohl, a já mu to také nevyčítala. Stačilo mi, že si uměl poradit s elektrikou, odpadem, se spotřebiči a s údržbou domu.
Po snídani vytáhl Ota obě holky na zahradu a společně začali připravovat záhony, upravovat trávník a čistit skalky. A já se postavila před svoji skříň.

Dopadlo to přesně, jak jsem tušila. Skoro do ničeho jsem se nedostala. Nebyla jsem tlustá, to ne. Ale znáte to. Kdepak je naše laní postavička? Štíhlý pas, který kdysi mohl náš drahý manžel obejmout oběma rukama?
Nedá se nic dělat, budu si muset zase něco koupit!
No jo. To se lehce řekne, ale kde na to vzít? Musím šetřit holkám na moře! Nemůžu si kupovat nové věci jenom proto, že jsem zase přibrala! Tchyně slíbila, že s nimi o prázdninách pojede, tak jsme se s Otou domluvili, že jim na moře našetříme. Letos pojedou s babičkou, a za rok se mnou a s Otou. Jinak to nejde...

Naštvaně jsem na sebe koukala do zrcadla a v tu chvíli se mi začalo něco klubat v hlavě...
Vrátila jsem se do kuchyně, zkontrolovala věci na oběd a bylo mi jasné, že mám dvě hodiny čas. Je devět, když se v jedenáct ze zahrady vrátím, mám do dvanácti uvařeno. Ano! Rozhodla jsem se, že budu hubnout pohybem! A večer budu jíst jenom zeleninu, nebo jogurt.
Převlékla jsem se, v dílně si vzala rýč a šla na zahradu. Překvapeným holkám jsem s prstem na puse nařídila, aby mě neprozradily, stoupla jsem si za Otu a začala rýt záhon.
Okamžitě se otočil a překvapením málem upadl.

"Romano? Co se děje?"

Pokrčila jsem rameny.

"Co by. Přišla jsem ti pomoct. Do jedenácti. Pak jdu vařit! A ne, aby ses teď začal flákat!"

Bylo na něm vidět, že jsem mu udělala radost. Myslel si, že to dělám kvůli němu, a mě ani nenapadlo, abych mu to vyvracela!
V jedenáct hodin mě sám upozornil, abych už šla vařit. Já si totiž ani nevšimla, kolik je. Práce mě kupodivu začala bavit. Nejenom, že bojuju se špeky, ale ještě se při práci opaluju!
Po obědě šly holky do svých pokojů a Ota si na chvíli lehl u televize. To dělal každou neděli. Přikryla jsem ho dekou, ale on ji nadzvedl a uličnicky na mě mrkl.

"Nelehneš si taky? Zasloužíš si to, Romanko!"

A tak jsem si k němu lehla. Kilogramy se přece neshazují jenom rytím záhonků, že?

Odpoledne šly holky do kina a my zase na zahradu. Před pátou jsem připravila večeři a jen taktak jsem stačila něco sníst a bylo pět! A teď už jenom jogurt, připomněla jsem si, ale věděla jsem, že to vydržím.
Dneska jsem se totiž do svých špeků zakousla s takovou chutí a radostí, že by byla škoda, abych si to pokazila jídlem, ze kterého bych měla akorát tak špatné svědomí! A představte si, vydržela jsem to!

Druhý den jsem ze sebe měla takovou radost, že jsem šla k večeru Otovi zase pomoct. Když se vzpamatoval z překvapení, opatrně mě začal navigovat.
"Romi, ty víš, že jsem strašně rád, že mi pomáháš. Ale nebude ti vadit, když ti řeknu, co bych teď potřeboval pomoct nejvíc?"
A bylo to. Naše spolupráce pokračovala celý duben. Pomáhala jsem mu i v květnu, i když jsem se už dávno vešla do všeho, co jsem si loni koupila. Špeky mi totiž už z ničeho nepřetékaly! Ale pracovala jsem na zahradě dál. Proč ne? Každá ženská chce mít pěknou postavu a pěkná zahrada také není k zahození.
Koncem května položil Ota na stůl tři obálky.

"Tak vy moje ženské, tady to máte! Tři poukazy do Bulharska. Čtrnáct dní v červenci. Hotel s polopenzí."
Holky začaly jásat, každá si vzala obálku a já se natáhla po třetí.
"Hned zavolám babičce."
Chtěla jsem jít pro telefon, ale Ota mě zadržel.
"Nikam nevolej, Romi. Ta třetí obálka je tvoje. S holkami poletíš ty. Dostal jsem nějaké prémie."

Holky se na mě vrhly a začaly mě líbat a já se překvapeně otočila na Otu.
Bylo na něm vidět, že je dojatý, a tak se radši zamračil a přísně kývl na holky.
"Mám jednu podmínku! Musíte mi slíbit, že mamku budete hlídat! Ať se mi do ní nezakouká nějaký Bulhar!"
Koncem července jsme se vrátily opálené, odpočaté a spokojené. A na zahradě stál nádherný altánek, po kterém jsem toužila několik let.

Když jsme stáli s Otou uvnitř, přitáhl si mě k sobě a zašeptal něco, co by ráda slyšela každá ženská.
"Když mám takovou krásnou, štíhlou ženu, musím si ji předcházet!"
Dobré, ne? A tohle všechno by nebylo, kdybych se koncem března nerozhodla, že budu hubnout! A něco vám řeknu, když chce žena zhubnout, tak prostě zhubne!

Moje milé posluchačky, pokud se vám tenhle příběh líbil, přečtěte si moji knihu, která se jmenuje stejně jako tento příběh: Když chce žena zhubnout. A na konci této knihy, najdete i recept, podle kterého se mně osobně podařilo shodit pět kilo! A bez hladu!
A vy, pánové, nejásejte! Pokud se vám zakulatilo bříško, dělejte s tím něco! Jak k tomu my, ženy přijdeme, abychom měli vedle sebe břichatého chlapa, když jsme si před lety brali štíhlého kluka? Proč musíme hubnout jenom my, ženy?