Když se řekne svatba

Podruhé jsem se vdávala v roce 1980. Chtěli jsme jít v džínách, ale to nám úřednice Městského národního výboru, nedovolily. Tak jsme si vzali „normální“ kalhoty a svetry. Prstýnky jsme neměli.

Ani při druhém obřadu mi oddávající neutkvěla v paměti a už vůbec by mě nenapadlo, že budu někdy stát na jejim místě a budu oddávat. A vidíte, stalo se.

Poprvé jsem oddávala na kolínské radnici 2. dubna 2011, oddávám stále a je pravda, že mě daleko víc než dřív, napadají různé situace kolem soužití muže a ženy. Například tahle.

S panem Fuchsem jsem čtyřicet jedna let. Dobře ví, že miluju saláty, vlašské, bramborové, rybí, ale za celé manželství mi jednou! přinesl v kelímku dvacet deka vlašského salátu, na který jsem v tu chvíli neměla vůbec chuť! Ale poděkovala jsem a „s chutí“ jsem ho snědla, protože by se ho dotklo, kdybych ho nesnědla, což jsem chápala. Chtěl mi udělat radost a přinesl mi něco, o čem ví, že to mám ráda a já mu řeknu, že to nechci? To přece nejde.

Pan Fuchs má zase rád dorty. Kupuju mu je často a ráda a nedělám z toho žádnou záležitost. Máš rád sladký, koupím ti sladký. Někdy řekne, že je nechce, že na ně nemá chuť, tak je sním sama, i když na sladké moc nejsem... Cítíte ten rozdíl mezi ženou a mužem?

A teď přejdeme od vlašského salátu a dortů, k močení.

Muži klidně zastaví u silnice a udělají jeden dva kroky od svého miláčka (tím myslím jejich auto), aby si ho náhodou nepočůrali. Je jim úplně jedno, že kolem projíždí auta, ve kterých sedí ženy a děti.

Kdyby tohle udělala žena a dřepla si kousek od svého miláčka (tím myslím jejího manžela), a vyhrnula si sukni nebo stáhla kalhoty, budou stejní muži, kteří před chvílí močili u svého auta, pohoršeně troubit a někteří i vystoupí a dotyčné ženě vynadají, že mají v autě děti, které nemusí koukat na to, jak nějaká ženská močí u silnice!

Ano. Muži a ženy jsou prostě jiní…

Jednou jsme v lázních seděli na kolonádě, koukali jsme do rozpisů procedur a rozčilovali se, jak máme procedury příšerně načasované. Jak nic nestíháme. Že jsme pořád v poklusu! Jeden pacient vážně přikyvoval.

„Máte pravdu. Ale je zbytečné se rozčilovat. Procedury nám časuje počítač.“

Janička, Moravanka, která pro ostré slovo nikdy nešla daleko, mu skočila do řeči.

„Tož, to su kecy! Ženská musí jednat hned, dokud má vztek! To já si teď zajdu do kanceláře za sestřičkou, a do toho počítače, co nám časuje procedury, si pěkně kopnu!“

To je rozdíl, co? Mohla bych pokračovat, ale už nemám čas. Musím si totiž připravit na příští sobotu, čtyři svatební projevy. Protože muži a ženy vstupují do svazku manželského stále. I když jsou tak rozdílní…