Mám syna!
Máme Štědrý den a vy si naposledy přečtete o Toníčkovi, který sice přišel v jednadvaceti letech o obě nohy, ale život ho přece jenom štědře obdaroval. Toníčku, máš naposledy slovo!
„Janičko... já mám syna?“
„Ano.“
Za dvacet minut jsem seděl v autě a řítil se k Jičínu. Tam totiž Janička s naším synem žila. Do telefonu mi stačila ještě říct, že ode mě před sedmi lety odešla, protože těhotenství považovala za svou chybu. Řekla mi, že měla pocit, že mě podvedla. Tvrdila mi přece, že nemůže otěhotnět!
Čekala na mě před domem na jičínském náměstí. Nastoupila ke mně do auta a pak jsme se dlouho, dlouho objímali a líbali. Dlouho.
Jeli jsme za město a pod starou lípou u hřbitova, mi Janička řekla všechno o mém šestiletém synovi. Jeho nemoc je léčitelná, pokud budu vhodný dárce. A já věděl, že budu!
Pak jsme jeli zpátky na náměstí, Janička šla pro Jiříka, já se natáhl dozadu do auta pro vozík, dal ho na chodník a přehoupl se do něho.
Když spolu za chvíli vyšli z domu a šli k autu, rozplakal jsem se. Byl mi tak strašně podobný! Takhle jsem vypadal, když jsem šel do školy! Ta fotografie visí u mě v baráčku a můj syn je, jako by mi z oka vypadl!
„Ahoj,“ řekl jsem svému synovi a podali jsme si ruce.
„Ahoj,“ řekl Jiříček a zvědavě na mě koukal. „Můj tatínek také nemá nohy,“ oznámil mi hrdě a hned pokračoval. „A já až budu velký, tak za ním pojedu a budu se o něho starat!“
Podíval jsem se na Janičku. Usmívala se. Ona mu o mně všechno řekla! Ona mu řekla, že jeho táta nemá nohy!
„Jiříku, já jsem tvůj táta.“
Vykulil oči, podíval se na Janičku, a když přikývla, skočil na mě tak prudce, že jsme málem převrhli vozík.
„Tatínku! Tati!“
Pevně mě objímal, a když si zase stoupl vedle vozíku, zesmutněl.
„Škoda, že u tebe nemůžu být už teď, tati. Musíš počkat, až vyrostu a až budu zdravý.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Kdepak, Jiříku! Já už na nic čekat nechci! A nebudu! Už jsi velký a brzy budeš i zdravý! A já moc potřebuju, aby ses o mě staral už teď! Tak co? Pojedeš s maminkou a se mnou, ke mně domů?“ Jiříček znovu skočil ke mně na vozík, a to už k nám přišla i Janička a oba nás objala...
...Testy dopadly výborně, a když jsme na Jiříčkovu nemoc společně všichni tři zadupali, mohl jsem si je oba, Janičku i Jiříka, přestěhovat před Vánoci k sobě domů!
A takovou svatbu, jakou jsme měli hned po Novém roce, takovou svatbu naše městečko ještě nezažilo!
Související
-
Irena Fuchsová: Janička se vrátila
I tuto neděli bude moje vypravování o Toníčkovi, který přišel v jednadvaceti letech o obě nohy, a o jeho celoživotní lásce, Janičce. Toníčku, máš slovo!
-
Irena Fuchsová: Život s Janičkou
I tuto neděli budeme pokračovat ve vypravování o Toníčkovi, který, jako posunovač na nádraží, přišel v jednadvaceti letech o obě nohy. Toníčku, máš slovo!
-
Irena Fuchsová: O Toníčkovi, když ještě měl nohy
Příběh Toníčka, který přišel v jednadvaceti letech o nohy, vám budu vypravovat nejenom dneska, ale i další dvě neděle a skončíme 24. prosince, na Štědrý den.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
