Život s Janičkou
I tuto neděli budeme pokračovat ve vypravování o Toníčkovi, který, jako posunovač na nádraží, přišel v jednadvaceti letech o obě nohy. Toníčku, máš slovo!
...Jak jsem řekl už minule, bylo mi třicet, když jsme s Janičkou začali žít. V té době jsem už tolik ženských neměl. Ne, že by mě nechtěly. Chtěly. Některé byly zvědavé, jaké to je, milovat se s někým, kdo nemá nohy, a ty, které mě znaly v době, kdy jsem nohy měl, si myslely, že mě dostanou na radnici spíš teď, když jsem mrzák.
Nechtěl jsem jedny ani druhé.
Jako pokusný králík jsem odmítal účinkovat a brát si někoho, s kým jsem se před lety vyspal bez lásky a odhodil, to mi jako základ pro manželství na celý život, nepřišlo dobré.
Ten den, který byl pro mě celoživotně důležitý, jsem byl na nákupu a rozjel jsem se i do ulice, kterou jsem příliš neznal, a která nebyla bezbariérová. A když jsem se nemohl dostat z chodníku, ucítil jsem, že někdo zezadu popadl můj vozík a přejel se mnou silnici.
Když ten někdo najel na druhé straně na chodník, obešel můj vozík a usmál se na mě. Byla to Janička. Byl to můj anděl.
A už ode mě neodešla. Zůstali jsme spolu osm nádherných let.
Ji jedinou jsem si chtěl vzít, ale ona nechtěla.
„Toníčku, byla bych ti břemenem.“
Ano, to byl její argument. Byla bych ti břemenem! Marně jsem se ji snažil přesvědčit, že mi nebude žádným břemenem! Že se o ni dovedu postarat, jako kdybych byl zdravý chlap. Vždyť já byl zdravý chlap! Až na jednu maličkost!
Neměl jsem nohy!
Byl jsem v invalidním důchodu, žil jsem ve svém domku, měl jsem tři sestry, které bydlely kolem mě a přišly okamžitě, když jsem je potřeboval a švagři mi pomohli se vším, co jsem bez nohou nezvládl.
Můj dům byl díky mé rodině dokonale přizpůsobený pro život muže na vozíku. Byl moderní a pohodlný.
Také jsem měl velkou zahradu, kde jsem si nechal postavit takové skleníky, abych mohl o sazeničky pečovat z vozíku. Pěstoval jsem všechny druhy letniček a úspěšně jsem koketoval i s pěstováním bonsají, ale hlavně jsem měl úspěch se svými letničkami a to takový, že jsem si už před sezónou musel dělat pořadník, aby se mi zákazníci před skleníky nepoprali!
A když do mého ráje přišla Janička, už mi ke štěstí nechybělo nic.
Ano, byl jsem šťastný! I Janička byla šťastná! Vím to, protože mi to pořád říkala!
„Toníčku, já jsem šťastná!“
Po osmi společných letech ode mě odešla. Ráno jsem se probudil a Janička byla pryč.
Nechala mi dopis na rozloučenou, abych jí odpustil. Odpustil jsem jí okamžitě.
Co může chlap bez nohou udělat jiného, než odpustit ženě, kterou miluje, a která ho osm let milovala, i když neměl nohy?
Odpustil jsem jí a v duchu jí děkoval za nádherných osm let. Musel jsem jí děkovat v duchu, protože jsem nevěděl, kam odešla, kde žije, jak žije. A s kým žije...
Ale přál jsem jí to nejlepší a doufal jsem, že se mi jednou ozve.
Žil jsem jako mnich. Každý den jsem čekal, že mi právě dneska zavolá!
A dočkal jsem se. Po sedmi letech jsem se dočkal. Zavolala.
Související
-
Irena Fuchsová: O Toníčkovi, když ještě měl nohy
Příběh Toníčka, který přišel v jednadvaceti letech o nohy, vám budu vypravovat nejenom dneska, ale i další dvě neděle a skončíme 24. prosince, na Štědrý den.
-
Irena Fuchsová: Chlap zůstane chlapem i na vozejku
Ano, chlap zůstane chlapem i na vozejku! Tuto pravdu jsem si připomněla koncem týdne v metru, když jsem z „hlaváku“ jela k Muzeu, odkud to mám do „Činoheráku“ co by dup.
-
Irena Fuchsová: Jak přežít v manželství
Dámy, těšíte se domů, zeptala jsem se svých tří vdaných kamarádek. Dvě protáhly obličej, jediná Eliška se rozzářila.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.