Mezi nebem a zemí

... Byl rok 1980. Z domu, kde jsem bydlela, jsem vyšla ve chvíli, kdy u chodníku přímo před domem, zastavilo auto a vystoupil mladý muž, kterého jsem okamžitě poznala.

„Míťo,“ vyjekla jsem překvapením a on se na mě stejně překvapeně podíval.

„Co tady děláš,“ zeptal se.

„Já tady bydlím,“ odpověděla jsem, pak jsme se přivítali, na chvíli se i objali a oběma nám letěla hlavou spousta vzpomínek.

Míťa byl největší kamarád mého staršího bratra Káji. Znala jsem ho od svých patnácti let. Jemu bylo v té době dvacet, byl chytrý, vysoký, štíhlý, krásný, milý, hodný – byl prostě dokonalý. A byl to první muž, který mě v roce 1966 políbil. Bylo mi šestnáct a měla jsem narozeniny. Dost mě tím polibkem vyděsil. Nečekala jsem ho. Přišel mi nepatřičný. Míťovi bylo jasné, že to neměl dělat, ale stalo se.

Do té doby k nám chodil denně, ale po tom nešťastném polibku přišel už jenom občas. Brzy potom se s matkou odstěhoval do Prahy, do Kolína se už nevrátil a já ho poprvé uviděla až teď, po čtrnácti letech, když zaparkoval před domem, kam jsem se nedávno přistěhovala a já vyšla na vteřinu přesně, když vystupoval z auta.

Oba jsme pospíchali, tak jsme se za chvíli museli rozloučit, každý jsme šli na jinou stranu a od té doby jsem ho už nikdy neviděla.

... V roce 1990 jsem chodila skoro každý večer ke svým kamarádům k Jirkovi a k Jarušce. Byli to manželé kolem sedmdesátky, kteří bydleli kousek od nás, ve svém domku.

První den jsem si tam přinesla psací stroj a dva týdny jsem u nich v podkroví, po nocích, psala knihu. Jinak to nešlo. Přes den jsem čas neměla a v noci by klapot psacího stroje moji rodinu v panelákovém bytě rušil. Psala jsem přes půlnoc, pak jsem si šla lehnout, ráno jsem v šest hodin vstala a vrátila se domů, abych vypravila děti do školy.

Jednou jsem tam kolem osmé večer zase přišla, zaťukala jsem, pootevřela jsem dveře do kuchyně a uviděla jsem Jirku a Jarušku, jak sedí proti sobě u stolku u okna. Ještě nerozsvítili, ale vidět bylo, a jejich bílá Ťapka čekala, až jí víc otevřu dveře, abych mohla jít na dvůr.

„Tak pojď, Ťapinko, pojď.“ Prošla kolem mě, otřela se mi o nohu, já za ní zavřela, Jirka se zvedl, šel rozsvítit a Jaruška se rozplakala.

„Ťapinka nám ráno umřela.“ Koukala jsem na ni jako na blázna.

„Umřela?! Teď jsem ji přece pouštěla ven! Stála tady, u dveří! Otřela se mi o nohu, když šla kolem mě!“ Jaruška přikývla.

„My jsme tě slyšeli, Irenko. Ale Ťapinka nám ráno umřela.“

... V roce 1994 jsem si v Chorvatsku na trhu koupila od uměleckého kováře prsten. Lebku, která měla ve vlasech rudou růži. Ten prsten miluju, mám ho pořád a nosím ho denně.

V roce 2004 tchán onemocněl, tak jsme za ním jeli do Pardubic. Seděli jsme celá rodina v pokoji, povídali si, tchán vypadal dobře, což jsem mu i řekla, ale on mávl rukou.

„Nepřeháněj, Ireno.“ Když jsem vstala ze židle, něco ťuklo o zem. Podívala jsem se a uviděla jsem na koberci, kousek od mého tchána, ležet lebku z mého prstýnku. Uvolnila se z kovového proužku, na kterém byla přidělaná, spadla a kovový proužek mi zůstal na prstu.

Za chvíli jsme odjeli do Kolína a večer nám tchyně volala, že se otci přitížilo.

Za tři dny zemřel.