Mistra dělá vrstva pilin pod nohama. Stanislav Baťa drží dýmkařské řemeslo

„Největší boom zaznamenala výroba v meziválečném období, kdy se v každé chalupě dělalo něco pro fajfky. I já jsem měl dědu a pradědu, kteří se dýmkami zabývali. Klasické, selské fajfky, krakonošky ale dnes už vyrábím snad jako poslední v Česku,“ připouští Baťa.

Dlouhý proces

Dýmkař nejdřív shání materiál. „Dřevo si nemůžete koupit. Musíte si ho vybrat v lese. Natěžíte ho, připravíte. Pak ho musíte až dva roky nechat, aby vyschlo. Mezitím kreslíte, řežete, vrtáte, brousíte, leštíte, lakujete, zdobíte. Operací je tam moc. Fajfka vám přijde do ruky klidně třicetkrát, než ji uložíte do krabičky a pošlete do světa. Každá je originální. Nejsem schopný a ani by mě nebavilo dělat stejné kusy.“

Čtěte také

Ze semínka lnu udělá ubrus. Josef Fidler miluje tradiční tkalcovské umění

Jak říká Stanislav Baťa, člověk se stane mistrem až podle vrstvy pilin pod nohama. „Důležitá je vytrvalost, praxe. Když to děláte dobře a poctivě, tak vás lidé ocení. Podařilo se mi dělat práci, která mě baví, což je, myslím, nejdůležitější.“

Žena zviditelňuje

„Manžel dělá úžasné, krásné a velice poctivé řemeslo. Má rád svoji dílnu, má encyklopedické znalosti o dřevě. Ale abychom se uživili a aby vůbec o jeho řemesle někdo věděl, tak lidem ukazuju fajfky na internetu, komunikuju s nimi přes email. Povídám si s nimi, prodávám. Když něco děláte, musíte za to mít peníze. Já jsem žena, takže mi jsou blízké,“ usmívá se Jana Baťová.

Třetinu zákazníků prý tvoří právě ženy. „Báječní, moudří a pohodoví lidé. Kouřit fajfku není těžké. Nacpete a zapálíte. Ale umění je jen tak si na půl hodiny sednout a být sám se sebou. Fajfka je příjemná, teplá, tabák voňavý.“

Co obnáší zisk titulu Nositel tradice lidových řemesel? Jak se Baťovy dýmky dostaly až do Hollywoodu? A je rozdíl mezi dýmkou a fajfkou? Poslechněte si celý rozhovor.