Nech to na mně!

Udělala jsem si malou anketu a zeptala se kolegů v Činoherním klubu, kdy jim naposledy někdo, s kým něco řešili, řekl, nech to na mně.

Každý se překvapeně zamyslel a pak všichni odpověděli, že si vůbec nepamatují, že by jim někdo někdy tohle řekl.

A jak mě to napadlo? Řešila jsem s kamarádem Jarouškem Šimonem, kdy a jak mi předá svoji knihu „Ať vzpomínky neumírají“, ve které vzpomíná na svou námořní kariéru a která mu právě vyšla.

Omlouvala jsem se mu, že teď jsem každý den v divadle, že máme zkoušky záskoků i v neděli, říkala jsem mu, že ráno v osm hodin odjíždím do Prahy a do Kolína se vracím různě, někdy odpoledne, někdy až večer, v hlavě mi šrotovalo, jak mu to co nejvíc ulehčit, říkala jsem si, jsi nevděčná! Jaroušek ti chce dát svoji knihu s věnováním a ty prostě nemáš čas!

Když si Jaroušek všiml, že jsem v koncích, usmál se.

„Nech to mně.“

Ztratila jsem řeč! Vážně! Nech to na mně? On sám, beze mě, vymyslí způsob, jak mi tu svoji knížku donese? Nemusím se o nic starat? Můžu to pustit z hlavy a budu jenom čekat, až se někde objeví a knížku mi dá?

„Tys mi vyrazil dech," přiznala jsem se. „Tys mě doslova dojal! Fakt! Já jsem dojatá! Právě koukáš na dojatou Fuchsovou. Víš, jak je to krásné? To, cos řekl?“

„A co jsem řekl,“ zeptal se, i když dobře věděl, co tím  myslím!

„Řekl jsi, nech to na mně. To jsem neslyšela tak dlouho, že ani nevím, jestli jsem to vůbec někdy v životě slyšela!“

„No vidíš! Tak jsi to slyšela teď. Nech to na mně,“ opakoval s úsměvem a rozloučili jsme se.

Na to Jarouškovo, nech to na mně, pořád myslím, a proto jsem se rozhodla, že vám tenhle příběh povím, protože mě opravdu hodně zajímá, jestli je mezi vámi, moji milí posluchači, někdo, kdo si pamatuje, že mu někdo někdy řekl, nech to na mně...

Mimochodem, víte, jak to dopadlo?

Za dva dny u nás doma někdo zazvonil, v domácím telefonu se ozvalo, ahoj, tady Jarda, nesu ti tu moji knížku a já si pro ni došla!

Když jsem si tohle vypravování připravovala, uvědomila jsem si, že Rituška, moje dcera, mi sice neříká, nech to na mně, ale každou chvíli mě překvapí něčím, o čem jsme si jenom povídaly, aniž bych jí řekla, že bych si to chtěla koupit. Rituška sice neřekne, nech to na mně, ale sežene mi to a já ztratím řeč a jsem dojatá úplně stejně, jako když mi Jaroušek řekl, nech to na mně...