Romantická setkání

„Ano, s Markem. Kája jede na týden pryč. Proto mi přinesl růže…“

„Jak dlouho to chceš takhle dělat? Mít dva kluky? Co?“

„Neboj, mami. Vyberu si. A brzy.“

„Uvědom si, že nemůžeš mít všechno, co chceš!“ Máma po mně mrskla zlým pohledem a bouchla dveřmi.

Spokojeně jsem se protáhla. Už měsíc jsem rozhodnutá. Vezmu si Káju. Má barák, je krásný, chytrý, hodný, má úspěšnou rodinnou firmu, pořád mi dává dárky, nádherně se milujeme a požádal mě o ruku.

Marek bydlí v podnájmu, je krásný, chytrý, hodný, pracuje jako knihovník, je věčně bez peněz, nádherně se milujeme, o ruku mě nepožádal, ale miluje naše romantická setkání.

Když se milujeme cestou z kina v chodbách starých domů, kam mě pokaždé zatáhne, říká: S tebou, Zuzanko, jsou romantická setkání nejkrásnější!

Ten večer, kdy mi Kája poslal růže, jsem se s Markem milovala v chodbě jednoho starého domu naposledy.

„Budu se vdávat. A chci být svému muži věrná,“ řekla jsem mu, když jsme vyšli na ulici a on přikývl.

„Chápu. Ale bude se mi stýskat. Naše romantická setkání…“ Přerušila jsem ho.

„Já vím, Marku. Romantická setkání se mnou byla nejkrásnější. Aspoň budeš mít na co vzpomínat!“

Po roce manželství jsem Marka náhodou potkala před naší firmou, kde jsem pracovala s manželem, s tchyní, s tchánem, švagrem a švagrovou. Naštěstí byla firma velká, takže jsme se skoro nepotkávali.

„Ty jsi krásná,“ vytřeštil na mě Marek oči a zůstal stát uprostřed chodníku. „Nemohli bychom se občas romanticky sejít?“

Přikývla jsem. Proč ne. Kája je pořád někde na služebních cestách a romantické setkání, o kterém nebude vědět, mu neublíží.

„Budeš mi nechávat na recepci dopis, mám tam svoji schránku. V domě je ještě dalších dvanáct firem, tak to nebude nápadné. Jmenuju se teď Jelínková.“ Rozesmál se.

„Šťastný parohatý Jelínek…“

Od toho dne mi dvakrát týdně nechával na recepci dopisy. Byly krátké a pokaždé stejné.

„Zuzanko, zvu tě na romantické setkání plné sexu. Zítra v 11. hodin na stejném místě.  Tvůj romantik Marek.“

Takhle jsme to dělali rok. Jednou jsem koukala z okna kanceláře a viděla svého romantika, jak vchází do recepce.

Sjela jsem výtahem k recepci, natáhla jsem se pro dopis od Marka, který ležel před recepční, ale tchyně, která si také přišla pro poštu, byla rychlejší.

„To je můj dopis, Zuzanko.“ Ukázala jsem na adresu.

„Nene, maminko. Ten dopis je můj. Podívej se. Z. Jelínková.“ Tchyně přikývla.

„Ano, Z. Jelínková. To jsem přece já! Zdena Jelínková. Je to můj dopis!“

Vzala mi obálku z ruky a já se začala dusit.  Bojuj, holka, bojuj, nařídila jsem si z posledních sil.

„Maminko, to není Z. jako Zdena! To je Z. jako Zuzana.“ Zasmála se.

„Paní recepční říkala, že ho teď přinesl mladý muž, a mně sem teď, v deset hodin, měl jistý mladý muž přinést dopis. Ale když mi nevěříš, podíváme se. A uvidíš, Zuzanko, že ten dopis je můj!“ 

Když začala obálku otevírat, pochopila jsem, že máma měla pravdu. Nemůžu mít všechno, co chci...