Nezávislý pozorovatel

Čtyřicet tři let jsem nezávislý pozorovatel rodičů, kteří ráno vodí své děti do jeslí nebo do školky, která je přes park přímo proti jeslím. Zdá se vám čtyřicet tři let hodně? Tak počítejte se mnou.

Syna Filipa jsem začala vodit do jeslí v roce 1977, v jeho dvou letech. Z jeslí jsme přešli přes park, do školky.

V roce 1984, když byl dceři Ritě rok, jsme se spolu vydaly stejnou cestou do jeslí a později, opět přes park, do školky.

Když šla Rita v roce 1990 do první třídy, začala jsem chodit do parku mezi jeslemi a školkou, s drsnosrstým jezevčíkem Benem, novým členem naší rodiny.

Když nám Ben v deseti letech odešel kvůli nemocnému srdíčku, pokračovala jsem v procházkách parkem s naším dalším drsňáčkem, Athosem. Chodili jsme sem neuvěřitelných sedmnáct let, a když nám Atík před rokem odešel do psího nebe, začala jsem do stejného parku mezi jeslemi a školkou, chodit s naším třetím drsnosrstým jezevčíkem, Baxem.

Jak vidíte, jsem opravdu čtyřicet tři let nezávislým pozorovatelem rodičů a dětí, kteří chodili, chodí a nadále budou chodit do již zmíněných jeslí a školky.

Musím ale přiznat, že jsem před lety měla proti ostatním rodičům obrovskou výhodu. S dětmi jsem sice musela do jeslí či školky přijít nejdéle do osmi hodin, kdy končil tzv. ranní filtr, ale na rozdíl od ostatních rodičů jsem nepospíchala do práce, protože zkoušky v kolínském divadle začínaly až v deset hodin, a tak jsem si ranní cesty s dětmi užívala.

Měli jsme i své ranní hry! Například s Ritou. Já byla zlobivé dítě a Rita byla moje maminka. Cestou do školky jsem pořád opakovala, že mám modrý hovínka a Rituška mě přísně napomínala, že modrá hovínka neexistují.

Naše cesty do jeslí a školky byly tedy radostné a klidné, moje děti se nevztekaly ani neplakaly, já mohla pozorovat okolí a tak jsem se stala již zmíněným, nezávislým pozorovatelem. A tady jsou výsledky.

Začneme u dětí. Ty jsou stejné jako před čtyřiceti třemi lety. I dneska potřebují vědět, že je rodiče milují, potřebují cítit svou ručičku v jejich, vidět jejich úsměv, slyšet jejich hlas a cítit jejich zájem.

A rodiče? Před čtyřiceti třemi lety chodily ráno s dětmi většinou maminky, ale posledních pár let se ráno hodně objevují i tatínkové a zdá se mi, že mají se svými dětmi větší trpělivost než některé maminky. Povídají si s nimi, nepospíchají na ně, a věřte, nevěřte, ještě jsem neviděla, aby dítě, které jde do jeslí či školky s tatínkem, plakalo, že tam nechce, podle čehož se dá soudit, že máme doma malé vyděrače, kteří dobře vědí, že na maminky, platí jejich slzy víc!

Nedávno jsem četla článek, ve kterém pro děti, nastupující do školy, školky či jeslí, doporučovali různé homeopatické léky na uklidnění, protože dítě prý může být kvůli této změně smutné až depresivní a fyzicky a duševně chřadne.

Rozesmálo mě to. Proboha?! Proč homeopatika? Děti přece potřebují „jenom“ lásku!

Druhý den ráno, u jeslí před parkem, kde jsem venčila našeho Baxíka, zastavilo auto. Maminka vystoupila, otevřela zadní dveře a začala ze sedačky vyndávat asi tříletou holčičku. Když holčička začala brečet, ozval se na celý park maminčin ječivý hlas.

„Chceš na zadek?! Dělej!“

A v tu chvíli jsem jako nezávislý pozorovatel okamžitě vyhodnotila situaci. Homeopatika by potřebovala tahle maminka.

Spustit audio