V cihelně u Živanic byla po válce tajná laboratoř
Inženýr Jan Stampfel zkoumal v Chvojkově cihelně účinky kosmického záření. O svůj výzkum měl ale v předvečer komunistického puče strach, a proto celou laboratoř narychlo přestěhoval.
Chvojkova cihelna byla proslulá výrobou bílých cihel, přičemž hlína se těžila v těsné blízkosti cihelny. Tato činnost je dodnes v terénu patrná, přestože z cihelny zbyla jen obytná budova.
Na počátku roku 1947 pronajal cihlář Chvojka jednu z budov inženýru Janu Stampfelovi, který v ní vybudoval laboratoř a zaměstnával několik lidí z okolí. Ti později vzpomínali, že se v laboratoři prováděly pokusy na zvířatech, která byla za tímto účelem v cihelně držena.
Jan Stampfel se o výsledky svého výzkumu bál a laboratoř narychlo v noci o vánočních svátcích roku 1947 odvezl. Dlouho se nevědělo kam. Pamětníci, kteří při stěhování pomáhali, udávali neurčitou polohu, že zařízení ze dvou nákladních aut složili v nějaké vsi u Lázní Bělohrad.
Jan Stampfel byl na jaře 1950 zatčen, po pár měsících propuštěn, ale ještě v tom roce v prosinci náhle zemřel. Bylo mu 44 let.
Jan Stampfel měl dceru Idu, na kterou sice platil výživné, ale její výchovu přenechal plně její matce, aby se mohl plně věnovat vědě. Paní Idě je dnes 82 let a pátrá po svém otci. Kým vlastně byl? Jaký vedl výzkum? A proč tak mladý zemřel?
Jan Stampfel udržoval přátelské vztahy s některými pardubickými podnikateli, například s továrníkem Prokopem, zlatníkem Lejhancem nebo inženýrem Janem Žemlou, kteří ho v Živanicích často navštěvovali. Všichni byli v padesátých letech komunistickým režimem pronásledováni, souzeni a někteří donuceni k emigraci. Jan Žemla byl už v červnu 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti.
Pardubice u Živanic
Živanice jsou osadou skutečně prastarou. První písemná zmínka je z roku 1131 a pochází z pera biskupa Jindřicha Zdíka z Olomouce.
Obec nechala vytvořit faksimili této listiny, která je uložena na obecním úřadě. Živanice by tedy mohly za šest let slavit 900 let své existence. Pro srovnání je možné připomenout, že Pardubice mají první písemnou zmínku až z roku 1295.
Název Živanice je odvozen od osobního jména Živan (Živáň) – ves lidí Živanových. V současnosti má lehce přes tisíc obyvatel a zahrnuje ještě dvě místní části - Dědek a Nerad.
V kostele se měří zemětřesení
Uprostřed starých Živanic stojí kostel Zvěstování Panny Marie, který prošel mnoha stavebními úpravami, současnou podobu mu vtiskla poslední přestavba z roku 1866. V zákristii kostela je na betonové podlaze usazen seismometr, který snímá pohyby zemských desek vyvolávajících zemětřesení.
Ke kostelu se váže pověst z počátku 17. století, kdy naši zemi i samotné Živanice sužovala švédská vojska. Pověst praví, že "Živaňáci zabili Švédům generála!"
Od kostela vede jedna z mnoha lipových alejí k návesnímu rybníku, ve kterém sice není radno se koupat, ale mladí rybáři se u něho učí nahazovat udice. A nedaleko hráze rybníka stojí nenápadné, ale půvabné roubené stavení obalené v "kožuchu", speciální hliněné omítce.
Mezi lesy, rybníky, strouhami a tůněmi
Živanice, Nerad i Dědek mají návesní ulice lemované starými lípami, které jsou revitalizovány a v případě nutnosti nahrazovány novými stromky. Vesnice leží v blízkosti lesů, kde potoky, rybníky a tůně vytváří krajinu příznivou pro veškerý život.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
