Digitální otroci? Dětská terapeutka varuje před pastí obrazovek

„Je to digitální dudlík a dokonce se v diagnostice objevuje i nový termín, takzvaný digitální neglect, tedy zanedbávání,“ říká terapeutka. Podle ní rodiče často sahají po mobilu jako po rychlém řešení. „My všichni máme spoustu práce. Když dítěti na chvíli dáme mobil nebo tablet, tak se zabaví, my máme klid.“

Psycholožka Bohumila Mia Fagertun Chocholoušová|foto:Jan Ptáček, Český rozhlas

Problém ale podle ní není jen na straně dětí. „My všichni jsme opravdu digitální otroci,“ upozorňuje otevřeně. Digitální svět je podle terapeutky „nefér hra“, protože na druhé straně stojí týmy odborníků, návrhářů, psychologů a designérů, kteří obsah navrhují tak, aby člověka udržel co nejdéle.

Když zmizí nuda, mizí i rozvoj

Univerzální časový limit pro digitální technologie podle terapeutky neexistuje. Důležitější je, co všechno dítě během dne dělá. „Základním klíčem je posoudit, jestli dělá i něco ostatního, než jen tráví čas na mobilu.“ Zásadní roli hraje nestrukturovaný čas, obyčejná nuda. „Tím, že většinu času má tu obyčejnou nudu, nezaplněný papír, řečeno obrazně, tak ho to zpevňuje. Rozvíjí ho to do života jiným způsobem, než když zůstane pasivně sedět a nechá svůj volný čas řídit telefonem,“ vysvětluje.

Dopamin, emoce a akvarijní rybka

Časté používání technologií má podle terapeutky dopad i na dětský mozek. „Oslabuje se v čelním laloku prefrontální kortex a mizí nám centrum sebeřízení,“ vysvětluje terapeutka. Děti jsou pak impulzivnější, hůře zvládají frustraci a jejich pozornost se tříští. „Máme takovou pozornost akvarijní rybky, která prostě chvíli plave tam a pak se otočí a plave zase zpátky.“ Zírání do mobilu má i další negativní dopady, například na kvalitu spánku.

Dětský mozek nezvládá přepínání mezi virtuální realitou a skutečným světem|foto:Lucrezia Carnelos, Fotobanka Unsplash

Realita lepší než virtuální svět

Technologie samy o sobě terapeutka nezavrhuje. „Já rozhodně nechci propagovat to, abychom vychovávali děti zpátečnicky,“ dodává Mia Fagertun. Důležité je ale sledovat, zda jeden návyk nevytlačil všechny ostatní. „Když si všimnu, že moje dítě automaticky sahá po tabletu a dřív to byl třeba balón, tak si musím uvědomit, že už toho možná je moc.“

Rodiče by podle ní měli jít příkladem a vytvářet prostor bez obrazovek. A především dětem dopřát skutečné zážitky. „Je lepší si občas odřít kolena. Klidně několikrát za sebou,“ uzavírá terapeutka.

Co je na obsahu tak lákavého? A proč děti utíkají do virtuálního světa? Poslechněte si celý rozhovor s terapeutkou.