Tak tohle mě nikdy nenapadlo!

Týden před Vánoci jsem potkala kamarádku a ta básnila o Štědrých večerech u nich doma a pak mi řekla, že by se chtěla vrátit do Štědrého večera v roce 1975 a hned mi vysvětlila proč.

„Byly jsme tři holky, postupně jsme se vdávaly, měly jsme své bydlení, a u našich jsme se všechny se svými rodinami scházely na Štěpána. Ten sedmdesátý pátý rok, byl můj poslední Štědrý večer doma. A tam bych se chtěla vrátit. Teď, ve svých třiasedmdesáti. Chtěla bych znovu vidět své rodiče, když jim bylo tolik, kolik jim bylo v sedmdesátém pátém. Chtěla bych jim poděkovat, jak kouzelné Vánoce dokázali pro nás tři za totality připravit. Oba. Máma i táta. To jsou totiž věci, které člověk pochopí a ocení až v době, kdy už je pozdě a nemá komu poděkovat.“

Když mluvila, letělo mi hlavou, že já bych se chtěla vrátit do roku 1954! Ten rok se dva dny před Štědrým večerem rodiče pohádali a maminka začala ze všech možných skrýší vyhazovat dárky pro mě čtyřletou a pro mého šestiletého brášku. Nevím, jak on, ale já byla překvapená, kdy Ježíšek u nás všechny ty dárky tak šikovně schoval a začala jsem je hned rozbalovat a bráška také, ale to už se k nám rodiče vrhli, všechny dárky nám vzali a my je našli za dva dny pod stromečkem. A víte, proč bych se chtěla vrátit právě sem, do Štědrého večera 1954?

Abych se zeptala maminky, které bylo v té době 32 let i táty, o rok staršího, co se tehdy mezi nimi stalo. Proč se pohádali. Podle mě musel táta mamince říct něco strašného, protože maminka nám už nikdy, ale opravdu nikdy žádné dárky k Ježíšku nekoupila a táta jakbysmet. Zastoupila je babička maminky, která bydlela ve stejném domě jako my. Za tři roky, v mých sedmi letech, delegovala maminka do funkce Ježíška mě a nechala mě v této funkci v podstatě už na furt.

„Abys nebyla překvapená,“ řekla moje pragmatická dcera, když jsem jí řekla, kam bych se chtěla vrátit a na co bych se chtěla své maminky a táty zeptat. „Babička nikdy na dárky nebyla. Třeba využila té jejich hádky k tomu, aby se z nějakých otravných dárků vyvlékla na celý život!“

Trochu mě znejistila, ale pak jsem si řekla, neřeš to. Stejně už nemáš žádnou šanci zjistit, jak to bylo opravdu. A pak mě napadlo zeptat se přátel, jestli je na první dobrou napadne datum jejich Štědrého večera, do kterého by se chtěli vrátit v čase nebo naopak, do kterého by se nikdy vrátit nechtěli!

Jako prvnímu dám slovo Vladimírovi:

„Vím, kam bych se nikdy vrátit nechtěl! Dlouho jsem nemohl zapomenout na Štědrý den v roce 1949, kdy nám komunisté den před tím zabavili skautskou klubovnu. Celý den jsem prý nestál za nic a nerozveselily mě ani skromné dárky, protože jsem měl pořád před očima rozšklebený ksicht předsedy akčního výboru KSČ, Růžičky, který mně, tehdy čtrnáctiletému klukovi, řval do obličeje, jak s námi, českými skauty, oni dokážou zatočit...“

A co mi řekla Klára? 

„Já bych se chtěla vrátit na Kampu v roce 1966, kdy jsme po štědrovečerní večeři a dárcích zaslechli na náměstí koledy. Začal padat sníh a venku hráli studenti z konzervatoře, kteří se odněkud vraceli. Tatínek otevřel dveře, které vedly z pokoje rovnou ven, chvíli jsme poslouchali, pak je pozval dál a v přátelství jsme poseděli. Po letech se mi ozval jeden člen filharmonie a vzpomínal na ten krásný večer, který s námi strávili.“

A co byste mi k tomu řekli vy, moje milé posluchačky a moji milí posluchači? Co kdybyste mi napsali, do jakého vašeho Štědrého večera byste se chtěli vrátit nebo nechtěli vrátit? Napište mi na e-mail: fuchsova.irena@centrum.cz, a já vaše přání převyprávím v prosinci 2025, ve vánočních Nápovědách!