Otcové, chcete, aby vaše dcery kvetly?

Jste prvním mužem, se kterým se ve svém životě setkají. Jste prvním mužem, od kterého slyší slova chvály a obdivu. Jste prvním mužem, který je miluje. A také jste prvním mužem, kterého miluje vaše dcera.

Povězte mi, patříte k mužům - otcům, kteří své dcery chválí, obdivují a milují?

Patříte k mužům - otcům, kteří umí své dcery pochválit?

Patříte k mužům - otcům, kteří se nestydí svoji dceru obejmout, políbit, pohladit, povzbudit pohledem či slovem?

Pokud tohle všechno děláte, děláte dobře, protože tohle všechno vaše dcera potřebuje. Potřebuje vaši chválu, obdiv a lásku, stejně jako kytky v květináči potřebují zalívat. Ano, to, že kytka v květináči potřebuje vodu, víme všichni.

Potřebuje vodu k životu, potřebuje vodu, aby dobře rostla a kdo chce mít krásné kytky, kdo chce, aby jeho kytky kvetly, zjistí si o nich všechno, co je potřeba.

A kytky v květináči jsou jako vaše dcery, milí posluchači – otcové. Vaše dcery od vás potřebují chválu a obdiv a lásku, ale neřeknou si ani o jedno.

Kytka na vás také neječí, když přijdete večer domů: „Buď tak hodný a zalij mě aspoň teď večer, když jsi mě zapomněl zalít ráno, a já byla celý den na slunci! Slyšíš?! Zalij mě!“

Kytka na vás neječí, protože kytka nemluví. Ale kdyby mluvila, tohle všechno by na vás vykřičela. I vaše dcery by na vás mohly křičet, dej mi lásku, pohlaď mě, pochval mě, zastaň se mě, řekni, že mi to sluší, že jsem šikovná, že mě máš rád, že jsi na mě hrdý - ale neudělají to, a já vám hned povím, proč.

Když jsou malé, tak neví, že tohle všechno od vás – otců, potřebují, aby z nich vyrostly sebevědomé, šťastné ženy.

Ale když jsou o trochu větší, to už cítí, že jim něco chybí, cítí, že něco není v pořádku, když vidí jiné otce, jak „zalévají“ své dcery, a závidí jim. Mají dětský smutek v duši, protože ony takhle zalévané nikdy nebyly, nebo byly, ale málo, a najednou jim chybí to, co jste jim nedali, když byly malé.

A chybí jim to, co od vás měly dostat, když byly větší.

Vaše dcery mají smutnou duši, i když se tváří vesele, snaží se vás na svůj smutek upozornit, ale jsou jako ty nezalévané kytky – vy jejich křik neslyšíte.

Je to špatné s vašimi dcerami, kterým jste vy, otcové, nedali chválu, obdiv a lásku. Neobjali jste je, nepolíbili, nepohladili, nepovzbudili pohledem ani slovem.

Je to s nimi špatné, stejně jako je to špatné s vaší kytkou, kterou málo zaléváte, a proto neroste jako ta sousedova.

„Mně kvete každý rok,“ řekne vám soused a vy se divíte.

„Cože?! Já ji mám deset let a nikdy se na ní žádný květ neobjevil!“

Ano, tak nějak to je, pánové - otcové, s vašimi dcerami i s vašimi kytkami.

A proč vám dneska tohle všechno povídám? Protože jsem se často setkala a setkávám se stále, s nešťastnými (nezalívanými) ženami (kytkami), a jsou to ženy týrané svými muži psychicky i fyzicky, jsou to ženy, které nemají partnera, protože si ho nedovedou získat, nebo si ho nedovedou udržet - a všechny tyto ženy si smutně stěžují na své otce, na jejich nelásku, nezájem, lhostejnost. Stěžují si, jak je jejich otcové nikdy neobjali, nepolíbili, nepochválili, nepovzbudili, nemilovali…

Tito otcové, své dcery málo zalévali. A tak jejich dcery sice vyrostly, ale nekvetou...