Pardubický výlet ve stínu Davidovy hvězdy
Židovské výlety
Na židovskou komunitu v Pardubicích zbylo víc vzpomínek než skutečných míst. Velkou část historie je možné vyčíst na židovském hřbitově. Z honosných pomníků slavných pardubických rodin i prostých náhrobků židovských běženců.
První zmínky o židovském osídlení na Pardubicku jsou z 16. století. Díky náboženské toleranci pánů z Pernštejna měli židé na rozdíl od většiny ostatních českých měst velká práva. To se ale nelíbilo pardubickým měšťanům, kteří se je snažili několikrát z města vyhostit. Povedlo se jim to až po třicetileté válce v roce 1662.
Židé měli omezené možnosti obživy. Nesměli vlastnit půdu a tak jim nezbývalo než se živit obchodem, nebo si pronajímali vrchnostenské podniky, koželužny a vinopalen. Pardubickým obchodníkům byli velkou konkurencí a tak si městská rada vymohla na císaři Leopoldovi I. majestát, díky kterému byli židé z města vyhnáni. Usídlili se v okolních městech a vesnicích, v Dašicích, Brozanech, Holicích nebo Přelouči. Do Pardubic se vrátili až po uvolnění poměrů po roce 1848.
Starý hřbitov na Židově
Jedna z pardubických městských částí se dodnes jmenuje Židov. Tady byl roku 1624 zřízen malý židovský hřbitov. Během své existence byl několikrát rozšířen a využíval se až do roku 1883, kdy byl zřízen hřbitov nový v Jesničánkách. Starý hřbitov na Židově se městská rada pokoušela zrušit už od roku 1920, přidala se k ní i židovská obec, k přenesení ostatků ale došlo až v roce 1939. Pod dozorem pohřebního bratrstva Chevra Kadiša byly ostatky znovu rituálně pochovány do společného hrobu na novém hřbitově.
Součástí nového židovského hřbitova je i obřadní síň. V ní jsou dnes vystaveny fotografie a archivní dokumenty připomínající život komunity před válkou. Je tu například soupis majetku, který byl pardubickým židům zkonfiskován před jejich transportem do Terezína.
Synagoga stála v centru města
Ve druhé polovině 19. století došlo k silnému nárůstu židovské populace. A to přineslo přirozenou potřebu vytvořit místo pro společné modlitby, vzdělávání i společenská setkávání. V roce 1862 byl židovskou obcí zakoupen pozemek a v centru města ( v místech dnešního Domu služeb) byl postaven obecní dům se školou a modlitebnou. V roce 1880 pak byla dokončena velká synagoga v pseudorománském stylu s orientálními prvky podle návrhu slatiňanského stavitele Františka Schmoranze.
Po nástupu nacismu ztratila synagoga své správce, byla dokonce i zapálena, její vybavení zabaveno a rozkradeno. Po válce už její provoz nebyl obnoven. Přeživší židovská komunita byla příliš malá. Budova chátrala a v roce 1958 byla stržena v rámci přestavby centra města.
Transporty pardubických židů do Terezína
5. a 9. prosince roku 1942 byly vypraveny dva transporty židů do Terezína, označeny jako Cf a Cg. Pro velkou část to byla jen přestupní stanice a své životy dokonaly ve vyhlazovacích táborech.
Z celkového počtu 1256 deportovaných osob nacistickou mašinérii přežilo jen 91. Židovskou obec se už nepodařilo plně obnovit. Po pardubických židech ale nezůstal jen hřbitov. Ve městě stojí mnoho historicky cenných staveb, které židovští spoluobčané projektovali, nebo jejich stavby financovali. Jejich odkaz zůstal také v umění a literatuře. Zůstávají připomínkou toho, kam člověka dokáže přivést zlo a nenávist.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
