Pavel Landovský neměl rád nápovědy

Díky těmto setkáním s Pavlem Landovským jsem si vzpomněla na něco, co vím od 1994, kdy jsem nastoupila do Činoherního klubu.

V Audienci, která měla premiéru v Činoherním klubu 10. ledna 1990, byli výborní oba herci, Josef Abrhám i Pavel Landovský, i když ten druhý neuměl text a na zkoušky přijel čtyři dny před premiérou z Vídně, kde byl v angažmá v Burgtheatru.

Přivezl si taháky, na kterých měl text napsaný. Že prý si je položí na jevišti na stůl, u kterého celé představení sedí a bude svoji roli číst...

Ať to bylo jak chtělo, premiéra dopadla výborně!

Když jsem do Činoherního klubu nastoupila, Audience se už sice nehrála, nicméně jsem se těšila, že tady Pavla Landovského někdy potkám osobně, i když jsem věděla, že v angažmá v Činoherním klubu není, ani tady v ničem nehraje.

A pak jsem se dozvěděla něco, co mě nemile překvapilo. Pavel Landovský se v Audienci opravdu nebyl schopný naučit text, a tak na jevišti, pod stolem, u kterého seděli oba pánové, Pavel Landovský s Josefem Abrhámem, seděla při představení skrčená i moje kolegyně, která v Činoherním klubu napovídala přede mnou. Laskavá, éterická stará dáma.

„Když Lanďák nevěděl text, tak do ní pod stolem kopl,“ řeklo mi několik kolegů a bylo na nich vidět, že jim to vadilo tehdy a vadí jim to i teď, když mi to říkají...

Za nějakou dobu jsem Pavla Landovského poznala osobně, protože do Činoherního klubu často chodil a dokonce jsem  měla pocit, že si se mnou rád v šatně povídá, ale brzy mi došlo, že jsem mu na povídání prostě „zbyla“, a tak mu nezbývá nic jiného, než si povídat se mnou.                                                     

Jednou se zase objevil v dámské šatně, sedl si do kouta a pozoroval mě. Neměla jsem na něj čas, potřebovala jsem si připravit nápovědní text, protože za hodinu jsme měli zkoušku záskoku, a tak Pavel seděl a pořád na mě koukal.

Když do šatny přišel Vojta, osmiletý syn rekvizitáře Honzy, aby dal na stolky pro herce rekvizity, Pavel na něj kývl a ukázal na mě.

„Jdi a kopni Fuchsovou!“ Překvapeně jsme se na sebe s Vojtou podívali, pak Vojta vyběhl ze šatny a Pavel Landovský odešel.

Šla jsem do rekvizitárny a Honza, Vojtův táta, na mě zvědavě kývl.

„Co se nahoře stalo? Vojtovi prej ňákej chlap říkal, aby tě kopl...“ Řekla jsem, kdo to byl a Honza mávl rukou.

„No jo... to mě nepřekvapuje...“

Asi za dva roky mi volala produkční, že teď zkouší s panem Landovským jeho hru a že jim odešla nápověda, protože na ni pan Landovský řval, a mě že prý pan Landovský zná, a řekl jí, aby se mě zeptala, jestli bych nechtěla tu jeho hru napovídat.

Nechtěla jsem.

Mimochodem, Pavle, až za tebou tam nahoru někdy přijdu a ty budeš mezi nebeskými obláčky zase zkoušet nějakou svoji hru, nebo budeš v nějaké hře hrát, tak tě radši už předem upozorňuju, že ti napovídat nikdy NEBUDU!