Jak jsem měla Ondřeje Vetchého v posteli
Užívala jsem si ho celou půl hodinu! A bylo to nádherné, řeknu vám! Jaké jiné než nádherné, by to asi mělo být, ne?!
Pustila jsem si před půlnocí ČT 24, ještě jsem něco dělala na počítači a najednou slyším: Ondřej Vetchý! Tak to byla výzva! Během pěti vteřin jsem ležela v posteli, a Ondřej Vetchý, od roku 1994 můj kolega v Činoherním klubu, seděl kousek od mých nohou!
Všechno, co říkal, od něho znám. Když spolu zkoušíme, zůstaneme někdy po zkoušce v pánské šatně a opakujeme si text role, kterou Ondřej právě zkouší. A když si neopakujeme text, povídáme si tak, jako si právě teď povídal na ČT 24.
Když po půl hodině skončil, byla moje postel najednou prázdná. Tak jsem mu aspoň poslala esemesku.
„Miláčku. Teď jsem koukala na ČT 24. Seš Bůh. Pusinku. Irenka.“
Odepsal okamžitě.
„Ty sladká milá spisovatelko.“
Rozesmál mě. Tss... prý spisovatelko?! Najednou!
Něco vám teď povím, a vůbec nevadí, že se to stalo před víc jak deseti lety!
Když byly v Činoherním klubu koncem března 2013 generální zkoušky hry „Před západem slunce" v režii Ládi Smočka, dělal se mnou rozhovor redaktor Honza Zítka z Českého rozhlasu. Byla to vlastně reportáž z Činoherního klubu, reportáž o tom, co dělám. Poprosila jsem Ondřeje, aby o mně, jako o nápovědě, něco řekl. Souhlasil.
Honza Zítka tedy přišel dopoledne na generálku, ale když přišlo „na lámání chleba" a Ondřej Vetchý měl o mně něco málo říct, pořád to oddaloval, nabízel Honzovi, aby si dal něco u baru, povídal o všem možném, jenom ne o mně, a já nakonec nad ním mávla rukou a šla jsem napovídat.
Generální zkouška se rozjela, a když přišla scéna, kdy má přijít na jeviště Ondřej Vetchý s Ladou Jelínkovou, která hraje jeho manželku, přišla jenom Lada. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, protože mi bylo jasné, co se stalo!
Ondřej tak dlouho rozhovor s Honzou oddaloval, až se do něj nakonec dal a prošvihl svůj výstup. Tak jsem přečetla jeho dvě věty, které měl říct, a když jsme měli za chvíli pauzu, moje podezření se potvrdilo, sotva jsem uviděla Ondřeje s provinilým výrazem.
„Miláčku, prošvihl jsem to, ale řekl jsem o tobě všechno! Jak mám plný byt tvých knih, jak jsem nečetl ani jednu, jak jsi špatná nápověda, protože nám napovídáš tak, jak si myslíš, že bychom to měli hrát, takže Činoherák je vlastně divadlo Ireny Fuchsové..."
Honza Zítka mi řekl, že ještě nikdy podobný rozhovor nedělal. Má pravdu. Nikdy jsem podobný rozhovor neslyšela. Je to masakr nápovědy a spisovatelky Fuchsové.
Ale protože Ondřeje Vetchého miluju, odpustila jsem mu. Jinak bych ho přece včera před půlnocí neměla v posteli…
Mimochodem, moji milí posluchači, když si zadáte do vyhledávače: Vychází třicátá kniha Ireny Fuchsové Český rozhlas, objeví se vám stránka, kde si můžete poslechnout reportáž Honzy Zítka včetně toho, co mu v březnu 2013 řekl o mně Ondřej Vetchý a co opravdu, ale opravdu není běžné...
Související
-
Irena Fuchsová: S Karlem v kolínském kině
Chudák Ježíšek! Ten se letos nadřel, co? Pod kolik vánočních stromečků přinesl sice nádhernou, ale také hodně těžkou knihu o Karlovi?
-
Irena Fuchsová: Jitka Čvančarová je v tom nevinně
Už bych ve svých letech opravdu nemusela být idealistka. Myslet si, že se bulvár, který tady je od devadesátých let minulého století, změnil? Že vyspěl?
-
Irena Fuchsová: Kosmická trojka
Nedávno jsem hledala něco úsměvného ze zkoušek, něco, čemu říkám divadelní vejšplechty, a našla jsem text, který jsem si do počítače uložila jako: Kosmická trojka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.