Plevelná slova

V devadesátých letech si Michal Pavlata, můj kolega z Činoherního klubu, přečetl povídku, která mi tehdy vyšla v jednom časopise a omlátil mi ji o hlavu se slovy, Ireno, styď se, tolik plevelných slov pohromadě jsem už dlouho nečetl! Styděla jsem se. Měl pravdu.

Plevelná slova se od té chvíle stala mým každodenním nepřítelem, ale snažila jsem se s nimi vyjít jako s každým, komu se nemohu vyhnout. Přiznám se, že někdy mi jich bylo líto, zdály se mi dokonalé a pro stavbu povídky či fejetonu naprosto nezbytné, ale redakcemi přísně dané rozsahy fejetonů a povídek mě rychle naučily všechna plevelná slova nemilosrdně likvidovat!

Když byl rozsah povídky 7 400 znaků i s mezerami, a mně se podařilo zaplevelit ji skoro 11 000 znaky, to se to škrtalo, když se škrtat muselo! A že se někdy z vyškrtaného plevele vyklubala úplně nová povídka, bylo milé překvapení nejenom pro zachráněná plevelná slova, ale i pro mě.

Michale Pavlato, možná tě tam nahoře potěší, že si na plevelná slova, díky tobě, dávám pozor stále, ale proč jsi mi neřekl, že s plevelnými slovy jde ruku v ruce i větvení toho, co vypravuju? A to je nebezpečné víc, protože plevelná slova vyškrtám, ale větvením otravuju druhé!

Nestydím se přiznat, moji milí posluchači, že větvím v domnění, že větvím vtipně, ale posledních několik let si uvědomuju, že čím jsem starší, tím je moje větvení víc nebezpečné.

U mladých lidí se totiž vůči mně začíná projevovat takzvaná úcta ke stáří! Poslouchají mě, usmívají se, přikyvují, a já větvím a větvím, užívám si radost ze své výjimečné vtipnosti, kterou mám v krvi, a pak přijde chvíle, kdy vůbec nevím, proč tomu mladému chudákovi říkám zrovna tohle a v tu chvíli mi nezbývá než přiznat barvu a s roztomilou bezprostředností, kterou mám také v krvi, říct, já vůbec nevím, proč ti to říkám a ty mě nezarazíš, ty mě necháš stařecky se ztrapňovat, místo abys řekl, Ireno, a dost! Už zase větvíš!

Vsadím se, že všichni znáte někoho, koho se potřebujete na něco důležitého zeptat, ale předem víte, že bude trvat minimálně dvacet minut, než z něho dostanete odpověď, protože on si nejdřív musí - zavětvit!

Mám kamarádku, která větví mistrně, a když jí řeknu, prosím tě, Věro, teď nevětvi, a odpověz mi, na co se ptám, přikývne, a začne mi vypravovat, jak jim papoušek zničil ovladač na televizi a pak ho ještě schoval, já se přidám, jak náš Baxík v noci nejradši leží na mých bačkorách, udělá mi z nich placku, a já mu každé ráno, když se do nich chci obout, říkám, Baxíku, tys mi ty bačkory zase tak sežvejkal, že kdyby hořelo, tak my dva uhoříme, protože bych se nestačila obout! A když obě spokojeně dovětvíme, Věra řekne, tak na co ses chtěla zeptat, a já - to nevím...

Někdo prostě větví a někdo používá plevelná slova. Mimochodem, víte, že kromě plevelných slov jsou například i plevelná přátelství? Plevelné nákupy? Plevelné hádky? A víte, že jsou i plevelné dárky, což je teď velmi aktuální téma.

Ze zkušenosti vím, že méně někdy znamená více. Proč dávat několik plevelných dárků? Proč nedat jenom jeden, nezaplevelený dárek, ze kterého obdarovaný ve vteřině pozná, že jsem na něho myslela, a když k tomu připojím krátké objetí a bez roušky nebo přes roušku zašeptám, ty jsi moje všechno, můžou být ty letošní Vánoce jedny z nejkrásnějších...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.