Podle kastrolu

U nás doma se stříhalo, natáčelo a barvilo jako na běžícím pásu. Nebylo divu. Dědeček, který zemřel dva roky před tím, než jsem se narodila, byl holič a protože babička, maminka a moje tety, od něho hodně odkoukaly, vypadalo to někdy u nás doma, jako v holičském salonu.

Když mi bylo pět let, barvila u nás v kuchyni teta Anča, moji babičku. Babička byla v té době už sedm let vdova, bylo jí padesát šest, ale chtěla se pořád líbit, a protože celé ty roky nosila na hlavě přísně utažený šátek, chtěla teď své prošedivělé vlasy, trochu oživit, a šátek konečně sundat...

Malovala jsem si u kuchyňského stolu, a když teta Anča babičce umyla obarvené vlasy a začala jí je sušit řvoucím fénem, přestala jsem malovat a vytřeštěně jsem koukala na babiččiny vlasy. Byly rudé! Nebo rudě rudé? Byly prostě rudě zvláštní! Takové vlasy neměl nikdo nejenom v Kolíně, ale neměl je nikdo na celém světě, tím jsem si byla jistá!

Babička pořád nic netušila, teta Anča jí spokojeně vlasy vysušila a pak nadšeně spráskla ruce.

„Babi, ty jsi kaštan!“

Babička se podívala do zrcadla a málem omdlela. Bylo jí jasné, že šátek z hlavy hned tak nesundá, nicméně, Ančin výkřik, babi, ty jsi kaštan, se v naší rodině ujal...

Když mi bylo osmnáct, měla jsem krásné, vlnité, dlouhé vlasy. Tehdy se začala objevovat v časopisech, a to dokonce i u nás, americká zpěvačka, která měla krátký, kudrnatý účes, kterému se říkalo afro.

A tak jsem šla poprvé v životě ke kadeřnici, která byla moje kamarádka a byla připravená na to, že bude dělat něco, co nikdy nedělala. Měla jsem s sebou fotografii té zpěvačky, kamarádce jsem dala zásadní pokyny, ona je doplnila praktickými radami a začala.

Moje dlouhé vlasy ostříhala na délku několika centimetrů a na to, co zbylo, udělala trvalou. Když mi z hlavy sundala natáčky, vzala nůžky a trvalou, kterou pracně udělala, ostříhala na délku jednoho centimetru. Nedivte se, když šla večer po kolínském náměstí vysoká dívka s afro na hlavě, že se za ní každý otočil...

Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se, že chci ostříhat. Měla jsem tehdy opět dlouhé vlasy do půl zad, a protože jsem je chtěla ostříhat hned, teď, okamžitě, dala jsem panu Fuchsovi nůžky a ukázala mu, o jaký kus je má zkrátit. Začal stříhat na levé straně a postupoval ke straně pravé. Nevím, jak se mu to podařilo, ale když skončil se stříháním na pravé straně, byl rozdíl mezi levou a pravou stranou hlavy, minimálně deset centimetrů. Byla jsem v šoku.

„Jak jsi to... cos to… proboha?!“ Podal mi nůžky.

„Já tě stříhat nechtěl. To tys chtěla. Ať ti to v divadle zarovnají.“ Narazila jsem na hlavu čepici a utíkala do kolínského divadla, kde mi šokovaný vlásenkář vlasy zarovnal...

Když mi bylo čtyřicet, rozhodla jsem se, že se podle „receptu“, který jsem někde vyčetla, budu stříhat sama. Měla jsem opět dlouhé vlasy k ramenům. Sčesala jsem je všechny dopředu k čelu, pevně jsem jejich silný pramen uchopila do levé ruky, a nůžkami v pravé ruce jsem před levou rukou, která všechny moje vlasy držela, stříhala a stříhala.

Výsledek byl úžasný! Vlasy byly sestříhané stupňovitě, vypadalo to zajímavě, bylo to jednoduché a nic mě to nestálo.

Pár let jsem se takhle stříhala, ale nakonec jsem, tentokrát bez trvalé, opět skončila u krátkých vlasů, jako tehdy v roce 1968.

Móda se vrací. Všechno, co zdá se být nové, tady už jednou bylo...