Poprraskané sluníčko

Český psací stroj Consul.
Český psací stroj Consul.

Před padesáti lety nás seznámil můj bratr. Mně bylo osmnáct, Zdénovi devatenáct. Okamžitě to mezi námi zajiskřilo, a kdyby Zdéna nebyl o hlavu menší, stal by se z nás možná osudový pár.

Zatímco jiskření nám vydrželo celý život, chemie se z mé strany neobjevila nikdy. Zdéna se sice občas o něco málo pokusil, ale když viděl, že jsem absolutně tupá a nemám jiné ambice, než mu být pouhou kamarádkou, vzdal to a otevřel nám cestu k dokonalému přátelství, které vyrostlo i díky tomu, že jsme spolu pracovali několik desítek let v kolínském divadle.

Byl u toho, když jsem si v devatenácti letech vzala u České spořitelny svou první půjčku a koupila si starší psací stroj a nový psací stůl.

Potřebovala jsem k desce stolu přišroubovat nohy, ale než jsem přinesla šroubovák, vzal Zdéna kladivo a jeden ze šroubů do bílé pracovní desky zespodu zatloukl… Ostatní tři šrouby jsem raději zašroubovala sama.

Když jsme stůl postavili na nohy, byl kus bílé pracovní desky, v místě zatlučeného šroubu, popraskaný.

„Poprraskané sluníčko, Irrenko,“ konstatoval zálibně Zdéna, zatímco já měla chuť zadupat ho do země. 

Měli jsme partu a skoro všichni kluci pracovali v divadle jako kulisáci nebo rekvizitáři. Všichni jsme byli pořád spolu. V divadle. V kině. V hospodách. Na mejdanech.

Občas jsem mírně žárlila, když Zdéna prožíval milostnou avantýru s některou dívkou z party, a až teď mě napadlo, že i Zdéna mohl žárlit, když jsem si někoho z party vybrala já.

Na Štědrý den chodil dopoledne k nám domů na kafe a vánoční cukroví. Rok co rok. Moje maminka, která v divadle uklízela a uváděla, Zdénu milovala a říkala mu Cattani. Komisař Cattani.

Začátkem osmdesátých let jsem si vzala kluka z party a Zdéna si vzal vlásenkářku Jarušku z divadla. Dostali od nás kytici libečku, drátěnku a básničku.

„Libeček, libeček, Zdéna je blbeček. Drátěnka, drátěnka, drátuška, a jeho žena je Jaruška.“

Miloval blues. Psal texty, skládal muziku. Hrál na kytaru a foukací harmoniku. Říkal si Zálabský Red. V divadle celý život maloval kulisy, poutače na představení a své obrazy. Pod jevištěm, v malírně.

Kolikrát jsem tam za ním byla? Tisíckrát?

Děti neměl, ale měl je rád. I ty moje.

Během loňského léta se necítil zdravý, ale nic mu nenašli. Čekalo ho ještě jedno vyšetření. Řekl mi o něm, když jsme se u nich v neděli, začátkem října, stavili. Přivezli jsme jim z chalupy jablka, hrušky a ořechy, a zatímco to Jaruška s panem Fuchsem odnášeli dovnitř, my si u auta povídali.

„Nespím. Mám strašný bolesti. Prášky mi nezabírají. Nic mě nebaví.“ Vypadal vyčerpaně. Pak začal mluvit o něčem jiném, čemu jsme se oba začali smát.

„Chodím po zahradě, mezi hrobečky našich pejsků,“ řekl najednou tiše, ale to už se ti dva vraceli, tak jsme se rozloučili.

„Hlavně ať konečně víš, co ti je! A kdyby to náhodou dopadlo blbě, tak tě Jaruška rozsype mezi pejsky,“ zažertovala jsem, zasmáli jsme se a zamávali si.

A za dva dny to zabalil. V dopise na rozloučenou napsal, že chce rozsypat na zahradě mezi hrobečky pejsků a Jarušce poděkoval, že se o něho starala...  

Je to už půl roku, ale stejně ho pořád „potkávám“ v kolínských ulicích. A když se ve své pracovně podívám na poničenou desku svého prvního psacího stolu, slyším ráčkujícího Zdénu, jak zálibně říká, poprraskané sluníčko, Irrenko.