Nechcete stárnout? Pracujte v divadle!

V divadle se nemluví o tom, co nás bolí, že máme závratě, že nám hučí v uších, co nám řekla doktorka, že špatně spíme, jsme jak rozlámaní, buší nám srdce, je nám na omdlení, pletou se nám nohy, už nic nevydržíme - prostě je to s námi hrůza! Kdepak! V divadle není na takové řeči čas a tím pádem, nemáme čas stárnout!

Bavíme se o všem možném! Co se nám zdálo, co jsme viděli v kině, v televizi, v divadle, co jsme četli, co jsme zažili, vzpomínáme společně na situace, které už vstoupily do dějin Činoherního klubu, probíráme, co se nám stalo včera atd.

Je nám dobře, jsme ve stavu beztíže, jsme bezstarostní, létáme a přitom zkoušíme, mluvíme o hře, o postavách v ní, dostáváme se do jiných světů... prostě  nádhera. A tohle všechno prožijete fakt jenom v divadle!

Přijdu do Činoherního klubu a je ze mě jiný člověk už jenom tím, že mi nikdo z mých kolegů neukazuje plnou igelitku léků, kterou si nese z lékárny, zatímco v Kolíně se dva kamarádi, které znám padesát let, ráno málem poprali u autobusové zastávky kvůli tomu, kdo má ve své igelitce léků víc! Jóóó, kde jsou ty časy, kdy se prali kvůli mně!

Vadí mi to. Jako by nestačilo, že mi kamarádi odchází na druhý břeh, oni mi odchází i kamarádi, které stále potkávám. Říkám si, přece to není tak dlouho, kdy jsme se bavili o tom, co děláme, o partnerech, o dětech, o kamarádech, o práci, o dovolené, jak jezdí vlaky, kde je nová hospoda, mluvili jsme i o politice, občas se mě někteří zeptali i na Činoherák a co píšu, ale teď?

Nic. Nic. Nic.

Zdravotní problémy a léky. A málem bych zapomněla! Také peníze. Drahota. Důchody. Musím je strašně štvát, když se mě zeptají, jak velký mám důchod a já řeknu, že nevím.

„Nepamatuju si to."

Pak s omluvným úsměvem vytáhnu mobil, najdu si v kontaktech Důchod a tam, kde bývá telefonní číslo, mám napsanou částku. Vím, že bych jim to nemusela říkat, ale ti, co se ptají, to prostě potřebují vědět. Je to pro ně životně důležité. A vím, že jim zkazím den, když jim to neřeknu. Tak jim to řeknu, mobil schovám a už v tu chvíli zase nevím, jak velký důchod mám a je mi to jedno.

Stejně jako mi je jedno, když mi říkají, co musím mít peněz, když furt jezdím do Činoherního klubu a furt mi někde něco vychází a taky že jsem furt v neděli v rádiu. Já vím, že mi to závidí, ale nic s tím nenadělám. Nikdo jim přece nebrání, aby také něco dělali!

A nejsou to jenom kamarádi. Ani kamarádky nezůstávají pozadu. A jen tak mimochodem, kamarádky dokážou být hodně jedovaté! Ale stejně mi je líto, že se kamarádi a kamarádky, změnili. Jsou z nich chcípáci a chcípačky, závistivci a závistivky, starci a stařeny. A to je jim teprve něco přes sedmdesát.

A víte co? Tímto zdravím všechny své zbývající kamarády a kamarádky, kterých je pořád ještě hodně, kteří se věkem nezměnili, žádné léky v igelitkách nenosí, a jestli je někde mají, nemluví o nich, zdravím všechny, se kterými se zasmějeme, zavzpomínáme, probereme všechno možné a hlavně si děláme legraci ze všeho, a nejvíc ze sebe!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.