Rodina mě vydědila

„Tak pojď,“ souhlasila jsem, protože jsme stály před domem, kde pracovnu mám, což Milena moc dobře ví a také se hned rozzářila.

„Á, Múzy jsou dneska líné, co? Kolikrát jsem se k tobě chtěla vetřít, ale to bylo vždycky, musím psát, dělám korektury, ale dneska? Dneska se klepeš na to, abych ti řekla, PROČ mě ti dva vydědili, co?“

Rozesmály jsme se obě, protože měla svým způsobem pravdu. Devadesátiletá tchyně a její šedesátiletý syn Otakar, manžel Mileny, byli opravdu vzácní exempláři!

Dneska šlo o to, že Milenin manžel Otakar přijel z chalupy, kde sekal trávu a ukázal jí modřinku na ruce.

„Myslím, že jsem chytil klíště, Milenko.“

„A kde ho máš?“

„Už se pustilo, ale tady, jak je ta modřinka, se drželo.“

„To je blbost, Otakare. Praštil ses. To není od klíštěte!“ Otakar se urazil, ale za dvě hodiny přišel znovu, že se necítí dobře.

„A víš, od čeho mi je špatně, Milenko? Jak jsem sekal trávu, tak jsem asi nějaké klíště rozmašíroval sekačkou, ono mi narazilo do ruky a infikovalo mě! Podívej se! Podívej! Ta modřinka je od toho, jak mi narazilo na ruku!“

Milena se mu začala smát.

„Ty seš jako tvoje maminka! Včera jsem u ní byla, má nateklé nohy, tak jí říkám, máti, dávej si je na židli, když si čteš ten svůj bulvár! Nebo si aspoň na hodinku lehni! Před obědem a po obědě!“

„A poslechla tě,“ zeptal se mě lehce ironicky Otakar a tím mě hodně, ale opravdu hodně naštval!

„Ne! Neposlechla. A tebe poslechne, Otíku? Řekla mi, že si přes den nelehne, protože je to zbytečné. Že leží v noci a přes noc jí nohy splasknou. Tak jsem jí řekla, že kdyby si lehla přes den, splaskly by jí také! Tomu se smála snad hodinu! A pak mi řekla, Mileničko, a víš, co si myslím já? Já si myslím, že těm mým napuchlým nohám dělá dobře tma! Jo, slyšíš dobře, Otíku! Tvoje maminka řekla, že jejím napuchlým nohám dělá dobře tma! Podejte si spolu ruce, Otíku! Synáček maminku nezapře! Cos mi před chvílí řekl ty? Milenko, jak jsem sekal trávu sekačkou, tak jsem asi nějaké klíště rozmašíroval, ono mi narazilo na ruku a infikovalo mě! Vy dva si podejte ruce!“

Když jsme se dosmály a dopily kafe, Milena se začala zvedat, a já se jí rychle zeptala, jak je to s tím vyděděním.

Mrkla na mě.

„No... nevydědili mě, ale za trest s nimi nesmím do Bulharska, do toho jejich penzionu, kam letí za tři dny. Na měsíc! Jejich zákaz jsem „oplakala“, aby měli pocit, že mě potrestali náležitě, ale ve skutečnosti se těším na chalupu, kde budu konečně měsíc sama! Zvu tě! Přijeďte s Ritou a s Františkem! Aspoň toho tvého vnuka zase uvidím!“

Otevřela jsem dveře na chodbu, kývla na ni, ať už jde a rezolutně jsem její nabídku odmítla.

„Ne! V žádném případě! Nebudu tahat dceru s mým jediným vnukem někam, kde je klíšťaty infikovaná i posečená tráva!“