A cos po čtyřiceti letech čekala? Že to uklidím?!

„Byla u nás čtyřletá vnučka,“ začala nejstarší z nich. „Když jsem třetí den balila její věci, protože si pro ni dcera měla za chvíli přijet, přiznám se, že už jsem neměla energii na vymýšlení další zábavy a dala jsem jí na hraní malé lyže, ona si na ně stoupla v obývacím pokoji před televizí, na kterou z křesla koukal můj muž a dělala, že jede ze sjezdovky.

Když jsem ji za chvíli předávala, navrhla mi dcera malý výlet a já s radostí souhlasila. Vrátila jsem se za dvě hodiny domů, můj muž pořád koukal na televizi a malé lyže pořád ležely kousek od televize. S úsměvem jsem na ně ukázala.

„Mohla jsem se vsadit, že tady budou ještě ležet.“ Můj muž se usmál také.

„A cos po čtyřiceti letech čekala?! Že je uklidím?“

Všechny tři kamarádky se rozesmály a slovo si vzala druhá.

„Jak nedávno napadl přes noc sníh, měla jsem strach. Velký strach. V létě jsem totiž měla zlámanou nohu a věděla jsem, že si s ní nesmím nic udělat. Nicméně jsem musela služebně do Prahy, a také jsem, jako každé ráno, musela jít s naším Brechtem, protože Šimon s ním chodí přes den.

Vyšli jsme s Brechtem ven, a já začala v duchu hudrat.

Sníh po kotníky a pořád padá a padá, autobus na nádraží bude mít zpoždění, vlaky nebudou jezdit, ještě že jedu dřív, a že z Hlavního nádraží pojedu metrem… a najednou mi podklouzla noha, ale naštěstí jsem neupadla! Srdce se mi klepalo ještě doma, když jsem sušila Brechta a před očima mi letěl katastrofický scénář o další zlomenině…

Šimon si dělal čaj a tázavě na mě kývl.

„Proč jsi vyndala ty sušenky z pytlíku a dala je na misku?“

„Protože jsem nechtěla na stůl dávat pytlík.“

„Z toho pytlíku se ale jedly dobře,“ pokračoval Šimon v klidné ranní debatě, na kterou jsem dneska neměla náladu.

„Prosím tě, nech mě. Já mám svý starosti...“ Překvapeně se na mě podíval.

„A jaký máš starosti?“ V tu chvíli ve mně vybuchl můj katastrofický scénář o polámaných končetinách a já zařvala, i když to opravdu, ale opravdu nemám ve zvyku.

„Ty vole, Šimone, podívej se z okna! Ty nevíš, jak tam je?! Teď jsem málem upadla! A ty mi řekneš, jaký mám starosti?!“

Oblékla jsem se, obula, vzala si tašku a šla jsem. Pomalu, opatrně, s očima upřenýma do sněhu, abych blbě nešlápla a neuklouzla a vtom mi zazvonil mobil. Šimon. Najednou měl o mě strach. Prý abych neupadla, že to klouže. A pak volal ještě pětkrát,“ skončila druhá žena a její dvě kamarádky zavyly dojetím.

„Tak vidíš! Měl o tebe strach!“ Žena mávla rukou.

„Ne. Neměl o mě strach. Zavolal dceři a stěžoval si, že jsem mu řekla, vole. Holka chtěla vědět, proč, a když jí to řekl, vyjela po něm také. Tati, tys zapomněl, že máma měla v létě zlámanou nohu? Jestli jsi jí tohle řekl, tak to tedy promiň, ale máma měla pravdu!“

Třetí z žen se slastně protáhla a pak se na ty dvě brebentilky usmála.

„Něco vám řeknu, holky. Měla jsem dneska od rána opravdu velký splín, že jsem si nedokázala vytvořit žádný vztah, který by skončil manželstvím, ale když vás tak poslouchám... splín je pryč! Holky, děkuju! Fakt, děkuju!“