Rozmlouvat sebevraždu je jako hrát šachy za oba. Policejní vyjednávač myslí hodně dopředu

„Člověk, který takovou práci chce dělat, má sociální cítění, dobré vyjadřovací schopnosti, je ve svém myšlení kreativní, dokáže myslet rychle. Škola na vyjednávání neexistuje. U policie na to ale máme čtrnáctidenní specializovaný kurz. Zavřou vás do lesa, kolem máte betonový plot, ostnatý drát. Kurz je tak intenzivní, že denní zaměstnání trvá klidně 13 hodin. Všichni, co tím prošli, tak si několikrát sáhli na své psychické i fyzické dno,“ tvrdí vyjednávačka z Pardubického kraje Hana Kvasničková.

Vrba s taktikou

Šuplíky s osvědčenými recepty v téhle práci úplně nefungují. Důležité je poslouchat. „Když máte před sebou člověka, který chce spáchat sebevraždu, tak sice můžete jít podle určitých modelů, ale v každém případě to je vždy naprosto individuální na místě události. Ten člověk má nějaké životní zkušenosti, nese si nějaké trable i radosti.“

Čtěte také

Zavolat si o pomoc není ostuda, ale odvaha. Pomůže linka Sluchátko

Podle Kvasničkové situace může vzdáleně připomínat šachovou partii. „Na jedné straně máte vyjednávače, protihráč tam ale není. Je tam zoufalý člověk, který neví odkud a kam. My tak v podstatě hrajeme na obou stranách šachovnice. Chceme tomu druhému dát sílu žít. Musíte se naladit, stáhnout ho na svoji stranu a začít situaci racionálně řešit. Někteří lidé ale můžou být pod vlivem alkoholu, návykových látek, s duševním onemocněním. Z naší strany to vyžaduje obrovskou trpělivost a časovou flexibilitu.“

Hrdinové za klávesnicí

Občas se na sociálních sítích objeví názor, že když se někdo rozhodne spáchat sebevraždu, tak by mu neměla společnost bránit. „Nepřála bych těmto lidem, aby se něco takového stalo jejich blízkému. V takovém případě by právě tito lidé volali o pomoc. Každý navíc máme právo na druhou šanci. Možná i na třetí a na čtvrtou,“ myslí si Kvasničková.

Se svými kolegy už dokázala rozmluvit sebevraždu skoro 200 lidem. „Jenom jeden z nich ji následně další rok dokonal. Někdy se mi stane, že ty lidi potkám na ulici. Mají takový plachý pohled. Čekají, co bude. Jenom se usmějeme a mineme se. To je asi největší odměna v naší práci. Vidíte, že ten člověk žije dál svůj život.“

Doma to nefunguje

V Pardubickém kraji působí celkem osm policejních vyjednávačů. „Jste permanentně na telefonu a když vám zavolá operační, musíte jet tam a tam. Protože jsem koordinátor, tak musím celý tým zaktivovat,“ popisuje Hana Kvasničková.

Proč se vůbec rozhodla pro tuto práci? „Romantika a dobrodružství za tím nebyly. Jednou přišel kolega, který byl vyjednávač a řekl mi, že bych se na to hodila. Chtěla jsem pomáhat druhým lidem. Na kriminální policii se denně setkáváte s neštěstím, zoufalstvím. Chtěla jsem tedy pomáhat v těžké životní situaci.“

Do běžného života se získané zkušenosti nedají úplně přenést. „Schopnosti vyjednávače vůbec nefungují doma. Tam už znají fígle. Jenom se podíváte, nadechnete se a děti hned řeknou, ať to na ně nezkoušíte, že už to znají. Ale docela to uplatním v obchodě. Nejsem jako žena tak technicky zdatná a když si potřebuju něco koupit, dokážu házet po prodavači psí oči. Většinou se pak domluvíme.“