Sedlák musí umět všechno

Dědeček Věry Bulvové zemřel v roce 1944 a zanechal po sobě ženu s dvěma malými syny. Na patnácti hektarech hospodařili ti tři velmi těžce, bez silných  mužských rukou na poli i ve chlévech. Konec války jim přinesl jen krátkodou úlevu, přišla padesátá léta a nesplnitelné dodávky, které je měli donutit vstoupit do JZD. Třem rodinám z Makova hrozilo vystěhování, mezi nimi také Vopařilovým, došlo k zatýkání a soudním procesům. Nakonec všichni makovští hospodáři do JZD vstoupili.

8 fotografií

Po roce 1989 požádali v restitucích o návrat pozemků a začali znovu hospodařit, bratři Vopařilové a Věra. Strýc jezdil s koňmi celý život, v družstvu a později znovu na svém, a Věra jeho lásku ke koním i koně samotné zdědila. Dnes má v maštali čtyři klisny, na pastvě a ve stájích 40 kusů dobytka, prasata a další drobnější zvířectvo. 

Podojit a mléko prodat

Původně dojili krávy a mléko prodávali mlékárně. Výkupní cena mléka se neustále snižovala, až klesla na pět korun za litr. V tu chvíli se Věra Bulvová rozhodla, že bude mléko od jejich krav zpracovávat a prodávat sama. "Vůbec nic jsem o tom nevěděla," vzpomíná farmářka. "Učila jsem se to za pochodu, od známých a na různých kurzech, od másla a tvarohu až po sýry."

Věra Bulvová část týdne vyrábí a druhou část rozváží své výrobky po zákaznících celého okresu. Denně zpracovává kolem 200 litrů mléka.

Rod Vopařilů z Makova

Statek u Vopařilů v Makově v roce 1956|foto:Šárka Kuchtová, archiv L. Vopařilové

Sestra Věry Líba Vopařilová na statku v Makově nezůstala, ale láska k rodnému místu jí zůstala. Sestavila historii rodu Vopařilových, po příbuzných sehnala fotografie starého Makova i rodiny a vložila je do knihy osvětlující rodovou linii předků z tatínkovy strany. V roce 2016 pak sestry uspořádaly setkání rodu Vopařilových na jejich makovském statku.

Hubertovy jízdy

Koně Věry Bulvové tahají kočáry, kárky, nebo stahují dřevo z lesa. Pravidelně s nimi na podzim jezdí tzv. Hubertovu jízdu. Farmářka při ní sází lípy a vždy následující rok přidá stromu pamětní kámen. První lípa dostala název Lípa naděje a druhá Lípa života a v lese Doubrava roste už třetí lípa. "Budou to takové moje pomníky," vysvětluje Věra Bulvová.

Pes si dobře rozumí i s telaty|foto:Šárka Kuchtová, Český rozhlas

Práce na statku je úmorná dřina od rána do večera. Věra Bulvová na ní ale není sama. Velkou oporou jí je stále ještě otec, který se nebojí dobytka ani práce v kuchyni, a také její syn Mirek, který jako zemědělský inženýr sedlácké geny ve svém těle neutají.