Soukromí zemědělci z Pardubického kraje

Sedlák musí umět všechno

Věra Bulvová pochází z Makova ze statku rodu Vopařilů. Chová krávy na mléko, z něhož vyrábí máslo, sýr, tvaroh a jogurt, má čtyři koně a obdělává 30 hektarů polí a pět hektarů lesa.

Dědeček Věry Bulvové zemřel v roce 1944 a zanechal po sobě ženu s dvěma malými syny. Na patnácti hektarech hospodařili ti tři velmi těžce, bez silných  mužských rukou na poli i ve chlévech. Konec války jim přinesl jen krátkodou úlevu, přišla padesátá léta a nesplnitelné dodávky, které je měli donutit vstoupit do JZD. Třem rodinám z Makova hrozilo vystěhování, mezi nimi také Vopařilovým, došlo k zatýkání a soudním procesům. Nakonec všichni makovští hospodáři do JZD vstoupili.

Po roce 1989 požádali v restitucích o návrat pozemků a začali znovu hospodařit, bratři Vopařilové a Věra. Strýc jezdil s koňmi celý život, v družstvu a později znovu na svém, a Věra jeho lásku ke koním i koně samotné zdědila. Dnes má v maštali čtyři klisny, na pastvě a ve stájích 40 kusů dobytka, prasata a další drobnější zvířectvo. 

Podojit a mléko prodat

Původně dojili krávy a mléko prodávali mlékárně. Výkupní cena mléka se neustále snižovala, až klesla na pět korun za litr. V tu chvíli se Věra Bulvová rozhodla, že bude mléko od jejich krav zpracovávat a prodávat sama. "Vůbec nic jsem o tom nevěděla," vzpomíná farmářka. "Učila jsem se to za pochodu, od známých a na různých kurzech, od másla a tvarohu až po sýry."

Věra Bulvová část týdne vyrábí a druhou část rozváží své výrobky po zákaznících celého okresu. Denně zpracovává kolem 200 litrů mléka.

Rod Vopařilů z Makova

Statek u Vopařilů v Makově v roce 1956

Sestra Věry Líba Vopařilová na statku v Makově nezůstala, ale láska k rodnému místu jí zůstala. Sestavila historii rodu Vopařilových, po příbuzných sehnala fotografie starého Makova i rodiny a vložila je do knihy osvětlující rodovou linii předků z tatínkovy strany. V roce 2016 pak sestry uspořádaly setkání rodu Vopařilových na jejich makovském statku.

Hubertovy jízdy

Koně Věry Bulvové tahají kočáry, kárky, nebo stahují dřevo z lesa. Pravidelně s nimi na podzim jezdí tzv. Hubertovu jízdu. Farmářka při ní sází lípy a vždy následující rok přidá stromu pamětní kámen. První lípa dostala název Lípa naděje a druhá Lípa života a v lese Doubrava roste už třetí lípa. "Budou to takové moje pomníky," vysvětluje Věra Bulvová.

Pes si dobře rozumí i s telaty

Práce na statku je úmorná dřina od rána do večera. Věra Bulvová na ní ale není sama. Velkou oporou jí je stále ještě otec, který se nebojí dobytka ani práce v kuchyni, a také její syn Mirek, který jako zemědělský inženýr sedlácké geny ve svém těle neutají. 

Spustit audio

Související

  • Politici regionu

    Utvářeli národní politiku v první polovině 20. století a přitom měli úzký vztah k našemu kraji. 

  • Selské rody v Pardubickém kraji

    Věrnost k místu, úcta k tradici a silné pouto k půdě -  to mají společné staré selské rody. 

  • Zapomenutá historie Choceňského Polska

    Během první světové války našlo 22 tisíc válečných uprchlíků přechodný domov  v samé blízkosti Chocně. Během podzimu roku 1914 zde vyrostla baráková kolonie.