Tak nám to, holky, už zase začne!

I já mám doma chalupáře, který nespal ani v zimě, v třeskutých mrazech, napakovaný jídlem a pitím, a s naším drsnosrstým jezevčíkem Atosem, který ho bude v noci zahřívat, vyrážel v sobotu ráno na chalupu, aby tam zkontroloval.

Moje milé posluchačky, chcete vědět, co tam ti naši chalupáři kontrolují, když je všechno pod sněhem a chalupa spí? Já to vím! Nekontrolují nic! Mají obyčejný, chalupářský absťák, proto tam jedou.

Zatopí si, do studené chodby dají bohaté zásoby jídla a pití, které jsme jim připravily v radostném očekávání volné soboty a kusu neděle, pustí si televizi, čtou si noviny a občas se podívají oknem na zasněžený dvůr a zahradu a spokojeně si šeptají, to je moje! Tohle všechno je moje!

Neznám ženu, která by v zimě trpěla chalupářským absťákem, nicméně jedna věc je přinejmenším zvláštní. Když se muž rozhodne koupit chalupu, ženy příliš neprotestují, a to ani v případě, že po chalupě nikdy netoužily a veškeré práce, spojené s pobytem na chalupě, jim jsou cizí.

Udělala jsem si, moje milé posluchačky, malý průzkum, a zjistila jsem, že my, chalupářky, se dělíme na čtyři druhy.

Znám mnoho tak zvaných, Kytičkářek.
Chalupaření pro ně začíná už teď v březnu, kdy se dá na zahrádce sem tam něco udělat a své chalupaření končí v říjnu, kdy své kytičky zazimují a odvezou domů všechno, co je potřeba vyprat. Žádnou z Kytičkářek nenapadne, aby jela na chalupu v zimě. Co by tam dělala?!

Další druh chalupářek, jsou tak zvané Líné kůže.
Ty si řeknou, jen ať chalupu koupí, bude od něho aspoň pokoj, nebude se přes týden nudit, protože bude domlouvat řemeslníky a vyměňovat si zkušenosti s jinými chalupáři, a jestli bude kolem chalupy jenom trochu větší zahrada, kde se budu moct zašít s knihou, abych na něho neviděla a on neviděl na mě, tak by to mohlo být docela fajn. Ať chalupu koupí, budu aspoň na čerstvém vzduchu.

Třetí druh jsou takzvané Bystrozračky.
Ty dokonce pořízení chalupy podporují, protože před sebou vidí volné víkendy, které ale nebudou trávit na chalupě, nýbrž doma, ve svém útulném bytečku nebo se svými kamarádkami, zatímco jejich drahý bude mít to, co chtěl. Chalupu a dřinu.

Jejich drahý se bude snažit co nejdřív chalupu zprovoznit tak, aby tam mohl Bystrozračku konečně pozvat a předvést jí koupelnu a WC, tekoucí studenou i teplou vodu, pohodlnou kuchyňku, houpací síť, zavěšenou mezi stromy, s vlastnoručně vyrobeným stolkem, na který jeho milovaná Bystrozračka ze sítě dosáhne a kam si může postavit svůj oblíbený vinný střik a položit knihu a popelník.

Od všech těchto vymožeností si náš udřený chalupář slibuje, že Bystrozračku zviklají a ona přece jenom občas, aspoň jednou za měsíc, na chalupu přijede.

A když Bystrozračka na chalupu opravdu po dlouhém přemlouvání, přijede, přehlédne svým bystrým zrakem výsledek dvouletého snažení svého pracovitého manžela, vyděsí se, protože zjistí, že už je skoro všechno hotové a že se její pracant tady začne brzy nudit, ale nedá na sobě nic znát a smutně ukáže na střechu.

„Milááááčku... škoda, že tam nahoře nejde udělat nááádherný podkrovní pokojíček s velikáááánským střešním oknem! Pod ním bychom měli širokááánskou postýlku!
A v noci bychom mohli z naší postýlky koukat na hvězdy...“
Milááááček se zalkne příslibem žhavých nocí v podkrovním pokojíčku, hned druhý den se sejde s projektantem a Bystrozračka má minimálně rok po starostech.

A čtvrtý druh jsou ženy, které by nebyly spokojené nikdy, nikde a s nikým. To jsou tak zvané, Hudralky.
„Tak to tě lituju. Já žiju tou jeho blbou chalupou celý týden,“ rozpovídala se jedna moje známá Hudralka, když jsem jí před lety řekla, že budeme kupovat chalupu.

„V neděli večer se s Chalupářem vracíme, a zatímco on se svalí se psem k televizi, já třídím věci, které jsem přivezla, na tři hromady. Co vyprat. Co vyhodit. Co zašít. Pak nacpu do lednice všechno, co se na chalupě nesnědlo, a napíšu si všechno, co se naopak snědlo a co musím zase v pátek s sebou vzít! A papírky, na které to píšu, přichytím magnetem na lednici.

V pondělí peru, co jsem v neděli přivezla a už radši začínám shánět ty blbosti, co jsem si napsala.

V úterý přemýšlím, co na pátek navařím a napeču, a dojdu koupit, co na to budu potřebovat, a ještě znovu peru, co jsem přivezla, a to, co je už suchý, připravím do tašky na chalupu, abych to doma nezapomněla.

Ve středu se můj Chalupář začíná zajímat, jestli budu mít všechno s sebou a přidá mi další úkoly, protože on přece pracuje, zatímco já se chodím do práce válet!

Středa je pro mě vůbec hodně důležitá, protože ve čtvrtek potřebuju mít klid na vaření a pečení, takže ve středu seženu všechno, co jsem měla napsané na všech papírkách, a ve čtvrtek vařím a peču a dávám to do sklenic a do krabic, kontroluju tašky na chalupu, jestli je tam všechno, co jsem si napsala, večer mám v lednici připravené a popsané jídlo, abych něco nezapomněla vzít, a když přijdu v pátek odpoledne z práce, Chalupář už sedí s naším čoklem v autě před barákem, poslouchají blues, oba se rozzáří, když mě uvidí, Chalupář mi dá pět minut na to, abych se doma převlékla, nestačím si ani dojít na záchod, a stojí mezi dveřmi, já mu začnu podávat jednu chalupářskou tašku za druhou a on je nosí do auta, a když odchází s poslední taškou, houkne na mě a dělej, ať tam nepřijedeme za tmy!

Tak jen abys věděla, co tě čeká,“ skončila svůj monolog Hudralka a spokojeně šla shánět pro svého Chalupáře mucholapky…

Ptáte se, jak jsem na tom s naší chalupou já?

No... řekla bych, že je ve mně kousek Kytičkářky. Potom je ve mně hodně velký kus Líné Kůže! Občas jsem i dost dobrá Bystrozračka. A Hudralka? Milé posluchačky, samozřejmě, že jsem i Hudralka, ale to jsme, my, ženy, všechny, mám pravdu?