Tak nám sebrali roušky

Už je to dlouho, co nám sebrali roušky, ale mně schází pořád. A víte proč? Naučila jsem se totiž pod nimi hóóódně nevybíravými slovy glosovat různé situace, vyvolané v naprosté většině lidmi, zpožděnými autobusy a zpožděnými vlaky.

Samozřejmě vím, že nejenom Kolín bývá kolem osmé hodiny ranní zasekaný auty. Je to nemoc všech měst a řidiči autobusů za svá zpoždění nemohou.

Jednou jsem stála kousek od zálabské školy, která stojí vedle kostela svatého Víta a bez dechu, mlčky, bez nevybíravých slov - bylo to několik let před covidem a neměla jsem tedy svoji oblíbenou roušku - jsem sledovala dlouhou šňůru aut, která plynule zastavovala u školy.

Z každého auta vyhupkalo jedno dítě, vhupkalo do školy, auto s jedním rodičem se rozjelo a na jeho místě zastavilo druhé, po druhém třetí, desáté, dvacáté...

A pak mám stíhat vlak, když na zálabskou autobusovou zastávku přijede autobus na nádraží pozdě, právě kvůli těmhle autům, pomyslela jsem si tehdy bez nevybíravých slov.

Stejná situace se opakuje nejenom v Kolíně, ale všude, i odpoledne, kdy jezdí lidé z práce a rodiče se zastavují ve školách a školkách pro své děti.

Když jedu před touto problematickou ranní osmou hodinou autobusem na kolínské nádraží, abych tam nasedla do vlaku a jela do Prahy na zkoušku, má autobus zpoždění každý všední den. Prý nemáme své napětí držet v sobě, ale máme ho pustit ven! A tak se nedivte, že se během covidu moje rouška plnila vulgarismy dost často tak vtipnými, že jsem měla dobrou náladu celý den. Ano. Sama sebe jsem svým glosováním pod rouškou, bavila!

Ale moje kolínská rána nedoprovázely jenom vulgarismy, schované pod rouškou! Když jsem nastoupila do autobusu, nazvala jsem řidiče nebo řidičku Rychlými šípy a pochválila je, jak rychle se v téhle zácpě, dostali na naši zastávku! Udělala jsem radost panu řidiči i paní řidičce a sobě vlastně také!

Nicméně, jak se autobus rozjel, nespustila jsem oči z hodinek, modlila se, aby můj vlak měl zpoždění, otočila jsem kohoutem, abych své napětí trochu pustila ven a rouška se okamžitě zaplnila vulgarismy...

Ano, po téhle rouškové svobodě se mi stýská. A určitě nejenom mně! Moje milé posluchačky a moji milí posluchači, sáhněte si do svědomí! Přiznejte se, že jste na tom byli stejně jako já a že se vám, stejně jako mně, po rouškové svobodě stýská!

Co já všechno mohla tiše říkat! Škoda, že to nemůžu napsat a už vůbec nemůžu uvést konkrétní příklady, protože žiju v Kolíně sedmdesát dva let, dost lidí mě zná, a kdybych byla jenom trochu konkrétní, kolíňáci by se mohli poznat.

Ale nemyslete si, prosím vás, že jsem byla sprostá! Nenene! Pouze jsem pod rouškou glosovala, co se mi nelíbilo. A slyšela jsem to jenom já! Nikomu to neublížilo, já si ulevila a ještě jsem často i sama sebe pobavila...

Ale bohužel, budu muset jít na odvykací kůru! Nemůžu se to odnaučit! Všude se už chodí bez roušky, a já pořád, sice občas a tiše, komentuju, co se mi nelíbí! Jako včera.

Čekala jsem v Praze na Hlavním nádraží na vlak do Kolína, když jsem uviděla na nástupišti známého kolíňáka. Nudného, sebestředného, namyšleného snoba.

„Tak s tebou si do jednoho vagonu nesednu, blbečku,“ řekla jsem si tiše pod rouškou, udělala jsem čelem vzad, a za mnou stál pán a tvářil se poněkud zvláštně, protože slyšel, co jsem řekla.

A bodejť by to neslyšel! Zase jsem zapomněla, že nemám roušku!

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?