Tři lázeňské úsměvy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Talíř guláše

Že pobyt v lázních přináší i komické situace, o tom se přesvědčila Irena Fuchsová. Tady jsou tři z nich.

První lázeňský úsměv. Účinná terapie.

Měly jsme terapii. Ležely jsme na žíněnkách, měly jsme zavřené oči a poslouchaly melodický hlas psychoterapeuta Miloslava Šebely, který podmalovávala hudba.Jeho hlas s námi dělal divy, akorát na Milenu nepůsobil. Měla totiž hlad. Kručelo jí v břiše a celou dobu snila o tom, jak se vrátí domů a bude zabijačka. Srpen je totiž v její rodině ve znamení svátků, narozenin a různých výročí, a jedna zabijačka to všechno zaplácne! Představovala si ovárek, jitrničky, gulášek... 

Miloslav Šebela, kterého v lázních milovaly všechny ženy, prováděl mezitím svým podmanivým hlasem své ležící pacientky, zahradou.

„Představte si, že procházíme mezi stromy... uvidíme studánku, rozhrnou se větve a... objeví se jelen...“

Počkal, až se před každou z nás rozhrnou větve a objeví se jelen a po chvíli se zeptal zasněné Mileny, co uviděla v zahradě ona, když se před ní rozhrnuly větve.

Milena se rychle zpřítomnila a po pravdě odpověděla.

„Prase.“

Druhý lázeňský úsměv. Dědeček.

V klimkovických sanatoriích měli kdysi své místo prodejci textilu, kosmetiky a nejrůznějších zbytečností. Několik propojených místností, kde se prodávalo, milovali nejenom pacienti, ale i lázeňský personál. Když měly sestřičky polední pauzu, říkaly, že jdou „na město“. A protože se prodejci každý den střídali, byla nabídka „na městě“, opravdu pestrá.

Jednou se tam objevil prodejce, který byl slyšet až na recepci.

„Říkají mi němý Lojza,“ vykřikoval a nabízel trička, tepláky, kalhotky, bundy - vše výjimečně a pouze dneska ve slevě, která se pro něj rovná krachu na burze.

Už jsem odcházela, když se znovu ozval.

„Moje firma dneska slaví sto let od založení! Založil ji můj dědeček a já v ní pokračuju.“

Neodolala jsem a pro pobavení kamarádek, které stály nejblíž, jsem suše konstatovala.

„Děda byl asi z Vietnamu…“

Třetí lázeňský úsměv. Ženy s pytlíky.

V létě 2007 jsem začala chodit na novou proceduru, plynnou uhličitou koupel. To si vlezete do plastikového vaku, sestřička vás do něho zaváže a pustí tam CO2. Zlepšuje to prokrvení, působí protizánětlivě, urychluje hojení ran a pozitivně ovlivňuje funkci ledvin!

Pytel se nafoukne tak, že vypadáte, jako když čekáte šesterčata! Ležíte v té bachraté kouli a za chvíli cítíte po celém těle příjemné teplo. Po dvaceti minutách vás sestřička „vyfoukne“ a pytel vám dá. Vy ho na pokoji obrátíte, protože je vevnitř mokrý, dáte ho uschnout a na příští proceduru si ho zase vezmete.

Seděly jsme na chodbě s kamarádkou Zdenou Langerovou z Tábora a čekaly, až nás sestřička zavolá. Vedle nás si sedl lázeňský otrava. Nebudete mi to věřit, ale každý rok v lázních potkávám podobné typy. Myslí si, že jsou vtipní, myslí si, že jsou krásní a myslí si, že jsou chytří. Ani jedno není pravda.

Tenhle měl řeči typu, včera jsem vás neviděl na diskotéce, měly jste přijít, tak přijďte příště, a co děláte, když nikam nechodíte a že by nás na něco rád pozval… a my pořád nic, jen jsme si občas mezi sebou prohodily něco v tom smyslu, že je škoda, že idioti přežili rok 2000.

Konečně vykoukla sestřička a zavolala naše jména. Když nás pouštěla do dveří, zeptala se, jestli obě máme pytlíky. Odpověděly jsme najednou.

„Ano!“

Než za námi zavřela, uslyšely jsme hlas lázeňského otravy.

„Jo ahá! Takhle to je! No, tak teď už mi je jasný, proč se nechtěly se mnou bavit!“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.