Proč se nezamykám

Takže Sabino, máš slovo!

Tehdy se psal rok 1985, děti měly jarní prázdniny, já si vzala dovolenou, a když z manžela ve slabé chvilce vylezlo, že má zítra služební cestu do Prahy, zajásala jsem. „Pojedeme s tebou! Uděláme si výlet, jsou prázdniny!“

Ráno jsem nastrojila děti i sebe a už jsme dýchali na zmrzlé sklo našeho Moskviče a těšili se na cestu.

V Praze jsme jako správní venkované zaparkovali na okraji s představou, že do hlubin velkoměsta dojedeme metrem. Po sestoupení pod zem jsem dala rodině příkaz: Všichni si tady dojdeme na záchod! Manžel a kluci šli na svůj,

a já šla z druhé strany, na dámský.

Pohoda byla do té doby, než se za mnou zavřely vysoké plechové dveře, já zašoupla šoupátko, dveře se zaklaply a…to mrňavé držátko z měkkého plíšku se ulouplo a zůstalo mi mezi prsty! Stal se ze mě vězeň! 

Zpotila jsem se a svlékla ze sebe kabát, vestu a svetr. Pak mě ze zoufalství napadlo vykonat potřebu, kvůli které jsem tady nedobrovolně uvízla, a hned mi bylo trochu líp! Začala jsem jednat.

Kolem mě se tyčily skoro ke stropu vysoké hladké plechové zdi, a protože tehdy mobily ještě nebyly, začala jsem bušit na plechové stěny okolo sebe, až se hajzlbába probudila, přibelhala se a vyváděla, že já vyvádím.

Když vyslechla, co se stalo, nepotěšila mě.

„To víte, pani, já vás odsud nedostanu.“ Začala jsem pečlivě prohlížet ulomený zámeček a baba přešlapovala v chodbě.

„Máte pilník?“

„Kde bych ho vzala?“

„Nebo nůž?“

„Nemám… ale mám nůžky!“

Doufala jsem, že mi nůžky podstrčí spodem, ale radši jsem mísu instinktivně přiklopila a dobře jsem udělala, protože baba zařvala, házím! a pidinůžtičky z manikúry přistály přesně uprostřed záchodového poklopu, tam se odrazily a letěly spodní cestou do vedlejší kabiny, ale moje kozačka byla rychlejší. Opatrně jsem nůžtičkami šoupala zapadlé šoupátko, tenké nůžtičky se pod tlakem ohýbaly, a pak konečně přišlo slastné vysvobození!

„Ježišmarjá pani, podivejte se, co jste mi s něma udělala,“ kvílela baba a držela mezi prsty nůžtičky, pěkně zahnuté do pravého úhlu.

„Vždyť jsem důchodkyně, kde já vemu na nové!“

Ječela na celé kolo, tak jsem jí zacpala hubu dvackou, tehdy ještě papírovou, posbírala jsem všechny svršky, co jsem ze sebe svlékla a běžela za rodinkou.

Oba kluci se už nudou kroutili po podlaze a uprostřed haly stál můj muž, bílý vzteky, a když mě uviděl, začal řvát.

„Prosím tě, kde jsi? Všechny ženský už jsou dávno venku! A to se budeš voblíkat až tady?!“

No, počkala jsem, až přestal řvát a pak jsem mu to řekla. A od té doby se na veřejných toaletách nezamykám.

Myslím, že tento odstrašující příběh mé facebookové přítelkyně Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně, nás ženy přinutí k tomu, že se zamykat nebudeme také...