Úklid v peněžence

Protože máme týden před Velikonocemi, budeme si vypravovat o velikonočním úklidu. Ale bude to velikonoční úklid - v peněžence!

Určitě to znají všechny ženy.

Když máme hodně práce a do toho kolem sebe problémy, jsou dny, kdy ani nevíme, co jsme si na sebe ráno oblékly. A když "bouřka konečně přestane a zase vysvitne sluníčko", zhrozíme se, jak vypadáme, v čem chodíme, ale také například zjistíme, jaký nepořádek máme ve své peněžence...

Seděla jsem ve vlaku a sledovala ubíhající krajinu. Venku se už klubalo jaro, všechno bylo zelené, lidé pracovali na zahrádkách, sluníčko pálilo. Byl to pěkný pocit, představovat si, že teď už bude jenom teplo a pak přijde dovolená, na kterou sice pojedu sama, ale poprvé v životě pojedu tam, kam chci jet.

Zhluboka jsem se nadechla. Po dlouhých měsících jsem v sobě cítila klid a radost.

Když jsem o loňské dovolené načapala na naší chalupě svého manžela s jeho kolegyní, byl to pro mě šok. Měla jsem ho ráda, a kdyby se omluvil, kdyby mi i lhal, že to byla náhoda, a že to bylo poprvé, přísahám, že bych mu odpustila.

Ale on to neudělal. Oba využili toho, že jsem na ně přišla, oba podali žádost o rozvod, a tak se dvě rodiny rozpadly.

Byl to strašný podzim a to mě ještě čekaly Vánoce!

Máme syna, který studuje v Anglii. Když se dozvěděl, že se rozvádíme a proč, chtěl se vrátit. A tak jsem na něj od začátku hrála divadlo, že je všechno v pořádku, že jsem se z toho rychle dostala, a že jsme teď oba spokojení, táta i já.

Přežila jsem ten strašný podzim a nakonec jsem byla ráda, že jsem se i vánočním smutkem, prokousala sama.

A teď je duben, je jaro a mně je konečně zase dobře. Bydlíme kousek od Prahy, kam často jezdím a i teď si tam jedu z našeho městečka, koupit něco na sebe a jsem rozhodnutá udělat si opravdu pořádnou, ale pořádnou velikonoční radost, ať to stojí, co to stojí!

Protáhla jsem se a teprve teď jsem si uvědomila, že nejsem sama doma, ale sedím v kupé a proti mně sedí stará paní, a s úsměvem mě pozoruje.

Usmála jsem se na ni také, ale znáte to, když vás někdo přistihne při něčem, o čem si myslíte, že to nikdo nevidí - bylo mi trochu trapně. Zachránil mě průvodčí, který otevřel dveře kupé, a já rychle vytáhla jízdenku.
Když odešel, zase jsem ji schovala do peněženky. Chtěla jsem ji zapnout, ale nešlo to.

Koukla jsem na ni a zhrozila se. Moje peněženka byla jako těhotná, vážně!

Když jsem ji otevřela, zhrozila jsem se ještě víc. Tam, kde jsem dřív měla peníze, jízdenky na městskou dopravu a maximálně lístek z čistírny, tam jsem teď měla samé papírky, složenky, vizitky, vstupenky... prostě hrůza!

Bylo tam všechno od loňského léta. Všechno se to shromažďovalo v peněžence a trpělivě čekalo, až se vzpamatuju. Koukala jsem na tu spoušť a kroutila nad sebou hlavou. Jak to, že jsem si to celé měsíce vůbec neuvědomila?

A tak jsem začala s probírkou a hned první účet na svetr, mě naštval.

Ten svetr jsem koupila ex-manželovi ve výprodeji, chtěl něco teplejšího na chalupu, když sedíme se sousedy u táboráku. A když jsem mu ho tam nečekaně přivezla, tak jsem ho našla v posteli s kolegyní!

Kde vlastně ten svetr je? Ahá! Už vím! Když můj počáteční šok odezněl, a když jsem pochopila, že se můj nevěrný manžel nemíní kát, vytáhla jsem ten svetr z tašky a začala ho s ním mlátit hlava nehlava.

Teď je asi milý svetříček na chalupě, protože můj ex-manžel si nechal chalupu a mně nechal byt.
Roztrhala jsem účet na malé kousíčky a natáhla se k odpadkovému koši pod okny. Otevřít nešel, tak jsem vytáhla z kabelky igelitový pytlík a strčila roztrhaný účet tam.

Babička mě sice pořád s úsměvem pozorovala, ale teď už mi to bylo jedno. Vrhla jsem se na další lístky.

Staré účty jsem likvidovala okamžitě. Různé lístečky, co musím koupit a zařídit, ty jsem trhala najednou, po dvou i po třech.

A hele! Doklad o zaplacení přirážky! Uloženo Dle Smluvních přepravních podmínek! Pokuta...

Chytla mě revizorka v metru. Měla jsem tu nejlacinější jízdenku a jela jsem přes celou Prahu a ještě jsem několikrát přestupovala. A tak jsem zaplatila pokutu. Beze slova. Těžko bych revizorce vysvětlovala, že mě dopoledne u nás doma rozvedli a že mě nenapadlo nic lepšího, než odjet do Prahy, sednout na Hlavním nádraží do metra a jet a jet.

Plzeňští revizoři odhalí až 50 tisíc černých pasažérů ročně

Jak bych jí vysvětlovala, že bych se nahoře, na ulici, rozbrečela, zatímco dole v metru mám pocit, že si mě smutek nenajde?

Tu pokutu si schovám! A vlastně, proč bych ji schovávala? A tak jsem revizorskou připomínku svého rozvodu roztrhala také.

Pak přišly na řadu vizitky. Likvidovala jsem jednu po druhé. Dá se říct, že jsem rozvodem vyměnila polovinu svých známých. Ale tak to bývá. Po rozvodu se rozdělí nejenom majetek, ale rozdělí se i známí a kamarádi.

A tady je moje stará vizitka. Nic už na ní, kromě jména, není pravda. Změnila jsem zaměstnání, telefon i adresu.
Náš velký byt jsem vyměnila za dva malé, pro sebe a pro syna. Ten synův jsem začala pronajímat, aspoň bude mít nějaké peníze, až se vrátí.

A moje hnízdečko si začnu zařizovat, až dám do pořádku sebe, uculovala jsem se a pokračovala v očistě mé peněženky, až byla kousek před Prahou, zase krásně štíhlá.

No vidíš, holka. Zhubly jsme obě. A sluší nám to oběma. Pohladila jsem ji a v duchu jí zašeptala, aby to se mnou ještě chvíli vydržela, že už ji přecpávat nikdy nebudu. A doma tě ještě vyčistím, slíbila jsem jí. Zasloužíš si to! Vždyť tě mám teprve rok! Koupil mi ji totiž syn, než odletěl do Anglie.

Potěžkala jsem v ruce igelitový pytlík plný roztrhaných papírků a v tu chvíli se ozvala babička z protějšího sedadla.

„Tak jste si hezky uklidila, co?“
Podívala jsem se na ni a spokojeně se usmála.
"Však to bylo potřeba..." Babička pokývala hlavou.
"Člověk musí pořád uklízet. Doma i v peněženkách. Ale ze všeho nejdřív, si musí uklidit sám v sobě."
A měla pravdu...

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová