Vánoční dárek s únorovou tečkou

V polovině února mi Kamila zavolala. Telefon jsem neslyšela, a když jsem si všimla, že mi volala, řekla jsem si, že počkám, až zavolá podruhé, což se stalo za hodinu.

Musím se vám přiznat, že jsem se na její zavolání těšila, protože jsem překvapeně zjistila, že ve mně roste škodolibé těšení se na to, jak bude náš rozhovor probíhat.

„Tak povídej,“ řekla jsem na úvod a Kamila povídala.

„Mám pro tebe ten časopis. Chci ti ho vrátit. Kdy se sejdeme?“

Pocity, které jsem v tu chvíli prožívala, jsem nikdy nezažila, a to mi bude v červnu čtyřiasedmdesát let! Za prvé, nikdy jsem se nesetkala s tím, co by se dalo přirovnat k dárku s prošlou, skoro dvacetiletou záruční dobou a za druhé, nikdy jsem se tak škodolibě netěšila na to, jak to Kamile „natřu“! A tak jsem se do toho s chutí dala.

„Nesejdeme se. V únoru a v březnu nemám čas. To za prvé. A za druhé jsi mě naštvala.“ Rozesmála se.

„Ale? A čím, prosím tě?“

„Víš, jak jsi mi dala před Vánoci ten přípravek na vlasy?“

„No? Co je s ním?“

„Doma jsem si všimla, že je otevřený a trochu vypotřebovaný. Taky se mi několikrát stalo, že jsem si koupila parfém, který mi nevoněl, tak jsem ho nabídla kamarádkám s tím, že jsem ho vyzkoušela a nevoní mi, a jestli voní jim, budu ráda, když si ho vezmou. To se stane.“

„No, tak vidíš," zasmála se Kamila podruhé. „Tak se mi to stalo taky!“

„Kvůli tomu naštvaná nejsem. Třešinka na dort přijde až teď! Podívala jsem se, do kdy je záruka a zjistila jsem, že záruka toho tvého přípravku na vlasy, který jsi mi dala jako vánoční dárek, skončila v červenci 2005.“

Začala lapat po dechu.

„A jak... jak... jak je to možný...?!“ Teď jsem se pro změnu zasmála já.

„To nevím, Kamilo! To tys mi dala dárek skoro dvacet let prošlý.“

Teď už bylo lapání po dechu slyšet na dvacet metrů, ale já věděla, že na mě hraje divadlo.

„Hele, Kamilo, uklidni se, ano? Kdybych tohle udělala já tobě - ale mně by se to nikdy nestalo, ale kdyby náhodou, řekla bys mi ještě horší věci. Mám pravdu?“

Lapání po dechu pokračovalo.

„Odpověz mi! Mám pravdu? Řekla bys mi to taky? Odpověz! Řekla bys mi to taky?!“

„Řekla...“ přiznala tiše a pak začala plakat.

Jak říkávala moje teta Eva, plakala hlasem, ale přitom jí hlavou letělo, co jsem jí řekla a co z toho pro ni vyplývá. Například moje dcera to, co mi Kamila udělala, okomentovala velmi výstižně.

„Prase. Dvacet let starý sajrajt má doma a dá ti ho k Ježíšku!“

Kamila, jako by věděla, co moje dcera řekla, přestala usedavě plakat a vypadla z ní perla.

„Ale doma jsem to neměla, Ireno! Neměla jsem to doma!“

I když mě ještě napadlo, abych se jí zeptala, a kde jsi to tedy našla? U kontejneru?, neřekla jsem to a skončila jsem nejenom hovor, ale skončila jsem i s Kamilou.