Zásah blesku

Seznámily jsme se v Anglii, kde jsme rok pracovaly jako au-pair, bydlely jsme kousek od sebe a strašně jsme si navzájem pomáhaly. Po návratu domů jsme se občas sešly v Praze, ale přes internet jsme byly ve spojení pořád.

„Za chvíli jsem tam!“

Návštěva Martiny mi přišla vhod. Konečně budu moct někomu říct, co na mně leží jako šutr. Před měsícem mě totiž nechal kluk. Řekl mi, že má rád rány bleskem a ode mě je prý nedostává…

Měla jsem z toho mindrák, kdo by neměl, že jo, ale pak jsem si řekla, no a co? Já od něho taky nikdy nedostala ránu bleskem! A vlastně jsem do svých čtyřiadvaceti let nedostala ránu bleskem od žádného kluka, se kterým jsem chodila! Mám co dohánět!

Když jsem vešla do hospody, Martina se zvedla od stolu a letěla ke mně. Začaly jsme se objímat a líbat a obě jsme měly v očích slzy.                                                        

„Tak už si pojďte sednout, dámy,“ ozvalo se kousek od nás, a když jsem se podívala, kdo to řekl, poprvé v životě se mi doslova podlomila kolena! Ten kluk si mě zvědavě prohlížel, a já se najednou ocitla v nějaké vzduchové kouli, či co to bylo.

Viděla jsem jenom jeho oči, slyšela jsem, že mi ho Martina představuje, ale vůbec jsem nevnímala, co říká, a když mi podal ruku, cítila jsem, že mi po celém těle běhá tisíce mravenců, a každý ten mravenec mě ďábelsky vzrušoval…

Nevím, jak jsem se dostala k jejich stolu, ale když jsem si sedla, věděla jsem, že bych s tímhle chlapem šla na kraj světa! A hned teď! 

Martina se na něho s láskou podívala a pak se k němu přitulila.

„Dito, chci ti něco říct. Za týden se vdávám. Musím.“ 

On se na ni usmál a objal ji kolem ramen. Vytřeštěně jsem na ně koukala. Proč se tohle musí stát zrovna mně? Poprvé v životě do mě udeří blesk a On je budoucí manžel mé nejlepší kamarádky, která je těhotná!

Rychle jsem se vzpamatovala. Je to škoda, ale na druhou stranu jsem aspoň poznala, jaké to je, když do ženské uhodí blesk, a řeknu vám, ta chvilka za to stála!

„Šimon měl v Kolíně nějaké zařizování, tak jsem jela s ním. Abych ti to řekla osobně. A povedlo se.“

Šimon? Takové krásné jméno! Šimon…

Začaly jsme si s Martinou povídat, Šimon mlčel, poslouchal nás, usmíval se, a když jsem pod stolem ucítila jeho nohu a chtěla jsem ucuknout, zjistila jsem, že to nedokážu. Nešlo to! Chtěla jsem dát nohu co nejdál, ale moje noha byla k jeho noze doslova přikovaná!

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ho vidím naposledy. Bohužel jsme se potkali pozdě. Už ho nesmím nikdy vidět.

Martina šla za chvíli na toaletu a já šla s ní. Když jsme stály u zrcadla, a upravovaly se, řekla mi, že by chtěla, abych jí šla za svědka.

„Ty půjdeš mně a mému miláčkovi půjde brácha. Tak co?“

Nevěděla jsem, co mám říct. Když řeknu ano, budu si muset dávat hodně velký pozor, abych na svatbě nebyla se Šimonem ani na vteřinu sama…

Vzdychla jsem si a Martina se rozesmála.

„Dito, neříkej, že se ti Šimon nelíbí! Myslíš si, že jsem slepá a nevšimla jsem si, co děláte pod stolem? Brácha je z tebe úplně na větvi!“