Co musí mít chlap, aby byl spokojený

Milá Irenko, všechny tvoje uváděné rady v příběhu, Jak přežít v manželství, prostě na mýho šumavskýho Jardu nepasujou. Chceš vědět, proč? Protože jeho matka, moje tchyně Anynka, byla skvělá ženská a stíhala úplně všechno.

A když říkám všechno, tak to znamená opravdu všechno! Práci i zábavu, podnikové výlety autobusem se Šumavanem po vlastech českých i nákupy po příhraničí země německé. Anny měla navařeno, napečeno, vypráno i vyžehleno a vytřenou podlahu v celém baráku za jeden den!

Hostila každý pátek večer tak deset - dvanáct sousedek, mě mezi nimi. V neděli odpoledne sedla ke stroji a ušila všechno, co nám slíbila. Nebo vzala jehlice a upletla také všechno, co nám slíbila. Dbala na sebe, chodila pěkně upravená a v moderním stylu.

Aby se nenudila, měla ve chlévě krávu, občas i s teletem, a taky prase! Těm dobytčatům se s křikem proplétaly pod kopyty bláznivé slepice a v úhledné králíkárně se králíci cpali na mřížku a čekali svůj denní příděl. Husy a kachny také čekaly, ale stranou, ty by pod prasetem neprosvištěly tak hladce jako zabahněná slepice! No, a u boudy byl uvázaný na řetězu pes velikostí medvěda.

Tahle hovádka měla Anynka také na starosti, ti všichni museli dostat dřív než hospodáři! A zeleninová zahrada? Na tu Anynka spěchala dřív, než se setmí!!

A teď si představte, že od takové matky, jsem já dostala muže.

A co čert nechtěl! Můj šumavský Jarda si svůj vstup do života v manželství představoval jako ráj na zemi, a to tak, že o něj bude dál dokonale pečováno jako u maminky a navíc bude jeho blažený stav okořeněn sexem!

Po pár měsících manželství jsem začala chodit s protaženým ksichtem. S pocitem, že dělám všechno blbě. Za „manželskou povinnost“ jsem já, husa osmnáctiletá, pokládala čistou domácnost...

A tehdy jsem potkala anděla v podobě starší kolegyně Mařenky, která, když viděla, jak se trápím, na mě vyrukovala s jednoduchou radou.

„Víš, kočičko, aby chlap byl spokojenej, musí mít plnej žaludek a prázdnej pytlík.“

Proklínala jsem se, jaká jsem byla husa, protože u nás to bylo obráceně!

Tak jsem to ze dne na den obrátila a bylo to přesně ono a pak už jsem nikdy nic obracet nemusela...

Ke vzpomínce mé facebookové přítelkyně Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně, na dobu, kdy byla osmnáctiletou novomanželkou, připojím já svoji vzpomínku, na dobu, kdy mi bylo patnáct!

V polovině šedesátých let, jsem se, bůhví kde, dočetla o soutěži v Anglii. Zadání bylo jednoduché. Co musí mít chlap, aby byl spokojený? Soutěž vyhrála dívka, které bylo patnáct let jako mně, a která odpověděla jednou jedinou větou:

„Dejte té bestii nažrat, ať je vod ní pokoj.“

Snad tisíckrát jsem už tuhle větu během svého života použila, a poradila tak mnoha dívkám i ženám a proto si myslím, že jídlo je u chlapa opravdu na prvním místě. Nevěříte?

Vždyť i staré české přísloví říká, že láska prochází žaludkem!