Bořík Navrátil a jeho pošťácká pohádka

"Pane Navrátile, teď jsem vás pozoroval, co jste udělal s tou nohou! Vy jste ohromně
fyzicky zdatný! Nechtěl byste točit film o horolezcích, v Nepálu?"

Film byl o výstupu na Sagarmathu, což je nepálský název pro Mount Everest. Scénář se mi líbil, tak jsem souhlasil a v roce 1987 jsme vyrazili do Himaláje, do Káthmándú, hlavního města Nepálu, točit slovensko- nepálský film.

Během natáčení mi poslal můj bratr Jiří dopis z Prahy. Adresa byla: Bořivoj Navrátil, Kathmand.

Tahle adresa bohatě stačila, protože všechny dopisy, které tehdy filmařům chodily, se házely do jedné schránky, kterou vybírali nosiči a poštu nosili nahoru, za štábem.

Jenomže já v té době dostal vysokohorskou nemoc. To je nemoc, kterou u nás dostat nemůžete. Hrozí vám pouze v případě, že vylezete nad 3 000 metrů. Nejúčinnější zbraň proti této nemoci je, zřítit se o 400 metrů níže, ale to dost dobře nejde. A jelikož jsem se nezřítil, stála u mě smrt hodně blízko.

Zachránil mě doktor, který při mé záchraně postupoval proti všem předpisům. Dehydroval mě. Udělal ze mě doslova mumii! A nosiči mě zabaleného, a v bezvědomí, snášeli tři dny a tři noci z hor, do údolí.

A pravděpodobně jsme se při tomto sestupu míjeli s jiným nosičem, který nesl nahoru do tábora poštu a v ní byl i dopis z Prahy, od bratra Jiřího. Dopis, který se ke mně už nedostal.

Když jsem se vrátil domů, zdravotní potíže pokračovaly. Přišel jsem o kousek žaludku, začal jsem mít problémy s páteří a nechtěl jsem chodit mezi lidi. Trvalo to tři měsíce. Z psychické "samovazby" jsem se dostal díky Činohernímu klubu, kam jsem se vypravil na představení "Bez roucha", které režíroval Jiří Menzel.

Při představení jsem se najednou přistihl, že nadšeně bouchám do kolena cizí ženskou, která seděla vedle mě... a byl jsem z depresí venku!

A abych nezapomněl, ten film se nakonec přece jenom dotočil. Ale na Slovensku, ve Vysokých Tatrách.

O tom ztraceném dopise jsem s bratrem mluvil. Jeho ztrátu jsme si vysvětlili mojí nemocí a zmatky při mém sestupu. A že dopis nesnesli za mnou?

Když nebyl adresát k dispozici, co s dopisem? Nosiči ho pravděpodobně pustili po větru, z vrcholku hor, říkali jsme si tehdy s Jiříkem.

Za několik let bratr Jiří zemřel. Měli jsme jenom jeden druhého. Když mi totiž byly čtyři roky a Jiřímu o tři více, naši rodiče zemřeli. Hrozil nám sirotčinec, ale ujala se nás tatínkova sestra s manželem.

Jiří byl skvělý brácha! Byli jsme celý život nejlepší kamarádi. Nepamatuju si, že by měl nějakého nepřítele. Byl výborný architekt, vzorný otec tří dětí. Jeho humor byl nakažlivý... Moc mi chyběl a chybí mi stále...

A pak přišel srpen 1998. Jiří už mezi námi dva roky nebyl, a přesto mi od něho přišel dopis! Koukal jsem na obálku s jeho písmem a podlomila se mi kolena.

Byl to ten himalájský ztracený dopis, poslaný z Prahy, 28. března 1987!

Do Prahy přišel z Ameriky, v srpnu 1998. Bůh ví, kudy putoval jedenáct let. A končil těmito slovy: Jen Tě prosím, nechoď moc vysoko! Nikdy nelez bez spacáku a bez toho krumpáčku! Kdyby foukal vítr, vem si šálu! Tvůj bratr Jiřík."