Proti tomu se, prosím, vymezuji!

Nesla jsem větší nákup, a protože mi autobus k domovu jel za deset minut, sedla jsem si na zastávce na lavičku, na které už seděla mladá maminka a její tříletý syn stál před ní.

Maminka k němu sáhodlouze promlouvala o jeho kamarádkách ze školky, Barunce a Verunce. Byla to výchovná promluva o přátelství, slušnosti, taktu a já fakt nevím, o čem ještě, protože jsem se za chvíli začala ztrácet. O čem ta ženská vlastně mluví?!

„Proč mi dupeš na nohu, Olivere,“ ozvalo se najednou vedle mě a psychologický, uspávající hlas byl v čudu. Syn jí dupl na nohu podruhé.

„Au! To bolí! Ptám se tě, proč mi dupeš na nohu, Olivere? Dupu ti snad na nohu já?! Nedupu. Tak proč dupeš na nohu ty mně?“ Ženin hlas se sice zvyšoval, ale pořád ještě byl v mezích monotónního monologu, který k synovi vedla před chvílí.

Když jí syn dupl na nohu potřetí a počtvrté, ozval se vedle mě jekot, za jaký by se nemusela stydět největší dryáčnice z Kolína!

„A dost, Olivere! Tys neslyšel, co jsem říkala? Kategoricky ti zakazuji, abys mi ještě jednou dupl na nohu! Bolí to! Olivere, několikrát jsem tě žádala, abys mi na nohu nedupal!“ Syn na ni koukal a vypadalo to, že mu je úplně jedno, co říká a maminka se otočila na mě.

„Omlouvám se, že jsem tak ječela. Promiňte. Ale už jsem to nezvládla. Říkala jsem mu, aby mi...“

Mlčela jsem. Přemýšlela jsem, jaký výchovný styl mám na toho dupače použít, ale maminka se začala omlouvat podruhé, protože myslela, že jsem v šoku, a nejsem schopná její omluvu přijmout. S úsměvem jsem ji zarazila.

„Neomlouvejte se. Jenom přemýšlím, co výchovného mám vašemu dupači říct. Co třeba, že si ho vezmu k sobě domů?“ Ostře na mě vyštěkla.

„Proti tomu se, prosím vymezuji! Ať se děje, co se děje, své dítě nikdy nikomu nedám!“ A ozval se i synek.

„Ať mi ta paní nic neříká!“ Maminka ho okřikla.

„To se neříká, ať ta paní nic neříká!“

Pobavila mě. Fakt? To se neříká? Tak jo. A začala jsem říkat!

„Podívej se, Olivere, ty dupeš mamince na nohu, i když ti řekla, abys to nedělal, že ji to bolí. Tady nejsme u tebe doma. Jsme na autobusové zastávce a já sedím vedle vás a čekám na autobus, jako vy. Jsme ve veřejném prostoru. A já vidím, jak se k mamince chováš. A říkám ti, že se mi nelíbí, že mamince hrubě dupeš na nohu, protože to se nedělá! Je to hnusný!“

Oba mlčeli a já se podívala, jestli už jede autobus. Nejel. Ti dva pořád mlčeli. Když se autobus konečně objevil, vstala jsem a šla dál od nich. Pořád mlčeli.