Přesně, jako ten můj!

Poslední dobou se to ale radikálně změnilo! Zjistily jsme, že naši muži stárnou stejně! Jako přes kopírák! Ať jedna z nás řekne cokoli, ostatní okamžitě přikývnou.

„Přesně, jako ten můj.“

„Stokrát jsem mu říkala, že Oskarovi dochází granule. Ať pro ně dojede. Stokrát,“ vzdychla si smířeně Romana. „Pokaždé to poslední dva roky dopadne tak, že řeknu Danušce, taxikářce od nás z domu, ona mě tam hodí, já koupím granule a jedeme zpátky.“

„Romano, to děláme všechny, když jsme nebyly schopný udělat si za celej život řidičák,“ odfrkla si Miluška. Ale Romana zvedla významně obočí.

„To není všechno! Jako vždycky se mě zeptal na cenu, já řekla, čtyři stovky, za půl hodiny, když jsem granule otevřela, abych dala Oskarovi ochutnat vzorek, se mě znovu zeptal, kolik stály, já odpověděla, že čtyři stovky, a dodala jsem, před chvílí jsem ti to říkala! A on řekl...“

Přihlásila jsem se.

„Můžu dopovědět, co ti řekl? Řekl ti, neřekla jsi nic! Kdybys mi to před chvílí řekla, neptal bych se!“

Kromě Marty jsme se všechny rozesmály a Romana na ni hned kývla.

„Copak je, naše matko Terezo?“ Marta se začervenala.

„Holky…, byla jsem na Jeníčka strašně sprostá. To už nešlo vydržet. Půl hodiny jsme spolu řešili úplný nesmysl, pak mu zavolal bývalý kolega, potřeboval poradit a Jeníček mu další půl hodinu zasvěceně vysvětloval, v čem je problém. A mě strašně naštvalo, že se mnou mluví jako dement, ale s kolegou je z něj zase pan inženýr! A když dotelefonoval, byla jsem na něj poprvé v životě strašně sprostá!“ Alena se ušklíbla.

„Tohle je ale přesný! Oni se chovají jako dementi jenom k nám. Nezapínají mozek. Jsme jim úplně lhostejný, přítelkyně moje drahé! Ale běda, když je na tu jejich dementnost upozorníme!“

„Dámy, dám příklad,“ ozvala se Miluška. „Jindra si stěžoval, že z něj padají všechny kalhoty. Řekla jsem mu, to víš, tělo sesychá! A on po mně okamžitě vypálil, to tvoje určitě!“

„Mně se včera zeptal, co jsem to koupila za šampon,“ přidala se Alena. „Že se mu pěšinka začala dělat víc nalevo, než ji má celej život. Řekla jsem mu, jestli to náhodou není tím, že byl u jiného holiče, a on se mě hned zeptal, kdy vyčistím akvárium, že to slibuju od soboty. Měl pravdu, tak jsem ho šla vyčistit.“

„Marto, a jak jsi byla, poprvé v životě, na svého Jeníčka strašně sprostá,“ zeptala jsem se konečně naší kamarádky a ta si vzdychla.

„Ani se radši neptej, Ireno. Řekla jsem… řekla jsem Jeníčkovi… řekla jsem, Jeníčku, ty mě kakáš!“

Zařvaly jsme smíchy, všichni v kavárně se na nás podívali a my se začaly okamžitě chovat jako slušné pětasedmdesátileté důchodkyně.

Po půl hodině jsme zaplatily a pomalu se sunuly k východu. A já cítila, že to musím říct! Musím to říct teď! Teď hned!

„Holky!“

Zastavily se, podívaly se na mě a já zašeptala: „Jeníčku, ty mě kakáš!“

Když jsme všechny, všechny, tentokrát i Marta, zařvaly smíchy, bylo nám jasné, že se příště budeme muset sejít v jiné kolínské kavárně…