Já jsem bezďák!

To, co vám budu dneska vypravovat, se mi stalo nedávno. Vlak mi jel za deset minut, tak jsem si šla před kolínské nádraží zakouřit na místo vyhrazené kuřákům. Bohémsky vypadajícího, asi padesátiletého frajera jsem si všimla hned a vyslala jsem k němu jednoznačný vzkaz: Na mě to nezkoušej!

Kousek ode mě seděl na zdi mladík a pokuřoval. Frajer půjde k němu, tipla jsem si a měla jsem pravdu.

„Já jsem bezďák,“ řekl frajer mladíkovi, jako by mu oznamoval, já jsem pilot kosmické lodi, která právě přistála za nádražím. A hned pokračoval dál a ve zkratce mu vylíčil svůj strastiplný život ve vesmíru, což mladíka evidentně nezajímalo. Pokuřoval a sledoval otevřenými dveřmi informační tabuli v hale nádraží.

Tak co, frajere, kdy z tebe vypadne, že chceš cigaretu, říkala jsem si zvědavě. Vypadlo to z něj, ale tak decentně, že jsem to neslyšela, nicméně odpověď mladíka jsem slyšela dobře.

„Jo, cigaretu ti dám.“

Dal mu cigaretu a odešel do haly. Dokouřila jsem a šla jsem taky. Frajer udělal dva kroky směrem ke mně, ale rozmyslel si to, vrátil se k popelníku a dokuřoval vyžebranou cigaretu.

Bezďák, já jsem bezďák, říkala jsem si naštvaně. Chlap, kterému není ještě padesát, evidentně není blbý, nevypadá, že by byl nemocný, a „pracuje“ jako bezďák, a nejenom, že se k tomu hrdě hlásí, on to ještě používá jako páčidlo na cigarety a na drobné…

Naštvání se mě nepustilo ani ve vlaku. Pak přišla paní průvodčí, a kontrolovala průkazku a jízdenku staršímu pánovi vedle mě.

„Už vám někdo říkal něco o průkazce,“ zeptala se ho a on zavrtěl hlavou.

„V červenci vám končí její platnost. Musíte si zažádat o in-kartu, jinak byste platil plné jízdné.“

Vysvětlila mu, kde si má o in-kartu zažádat, pán děkoval, usmíval se, paní průvodčí se také usmívala, i já se usmívala a naštvání na bezďáka zmizelo…

Druhý den jsem šla po starém kolínském mostě a na jeho konci mě zastavil starší muž poněkud omšelého zjevu.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

Bylo mi jasné, co chce, ale dala jsem mu šanci.

„Ano.“

„Dámo, já jsem bezdomák,“ řekl podobným tónem jako včerejší bezďák, ve mně se okamžitě probudilo včerejší naštvání, a i když chtěl pokračovat, přerušila jsem ho.

„To je váš problém.“

A šla jsem od něho, a na rozdíl od včerejška, kdy jsem byla naštvaná na bezďáka, jsem teď byla naštvaná na sebe, protože jsem tomuhle bezdomákovi odpověděla tak neurvale, jako ještě nikdy nikomu...

Spustit audio

Související

  • Irena Fuchsová: Intelektuálové

    Když mi bylo kolem dvaceti let, chodila jsem do kina s kamarády Jirkou a Zdeňkem. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jsme mohli vidět v kinech doslova lahůdky!

  • Irena Fuchsová: Čest rodiny

    Vzpomínám si, když jsem byla dítě, jak babička se svojí sestrou Babetou a s mojí maminkou a s tetami, probíraly kolínské rodiny. Byly to doslova ságy!

  • Irena Fuchsová: Cmuk

    „Ty jsi můj nejmilejší pan režisér,“ pochválila jsem Martina Čičváka, když mě pustil ze zkoušky v Činoherním klubu dřív na vlak. Pan režisér se ale zatvářil pochybovačně.