Jsou kolem nás

Do autobusu, který jezdí po mém rodném Kolíně, nastoupila mladá žena. Sedla si a s úsměvem se začala dívat z okna. Za ní přistoupila dáma úctyhodného věku, kterou znám a vím, jak si na svém úctyhodném věku zakládá a nezklamala mě ani tentokrát!

Mohla si sednout jinam, ale neudělala to. Postavila se nad usměvavou ženu a na celý autobus začala skřehotat.

„Mám právo sedět tady! To je sedadlo pro invalidy! Takže vy, paní, co děláte, že mě nevidíte, koukejte pěkně vstát, protože na tomhle místě vy sedět nesmíte!“

Usměvavá žena vstala a šla si sednout jinam. Dáma úctyhodného věku se rozplácla na její místo a vítězoslavně se rozhlédla.

Nejradši bych ji nazvala tou, co nám dává mléko, ale neudělala jsem to. Zvedla jsem se a šla jsem si sednout k té usměvavé ženě. Známe se dlouho. Má za sebou několik operací, ozařování, chemoterapie. Skončí jeden problém, objeví se druhý. Ale ona bojuje. Je usměvavá, optimistická, rodina jí pomáhá, a ona sama pomáhá také. Na Facebooku založila skupinu podobně nemocných žen, vyměňují si zkušenosti, navštěvují se, pomáhají si například právnickými službami, a když je potřeba, i finančně.

Nemoc navštěvuje i děti. Dvouletý syn mé kamarádky měl problémy. Rodiče počítali se vším. Oddechla jsem si, když mi od kamarádky přišla tahle esemeska:

„Brečím štěstím. Je to za námi. Vašík je v pořádku. Všichni koukáme na svět kolem sebe, úplně jinak! Ti, co pořád na všechno nadávají a nejsou s ničím spokojení, by si měli prožít jenom zlomek toho, čím jsme si prošli my!“

A jiná esemeska mi přišla jednou o půlnoci.

„Ireno, zdravím tě z nemocnice, jsem v Motole, dneska jsem byla na operaci prsu (bohužel obou), našli mi nádor, ale už je to venku, tak snad bude už jenom líp a líp.“

To jsou ti, o kterých víme. A myslím, že každý z nás někoho takového měl, nebo má vedle sebe. Ale stovky lidí s podobným osudem potkáváme a nevíme, jak těžké břemeno nesou.

Jednou jsem šla kolem dvou sousedek, které pomlouvaly třetí.

„Ta už neví, co si dát na palici! Představte si, že má paruku!“ Žena, o které mluvily, byla hezká, štíhlá, moderně oblečená a opravdu si pořídila paruku, ve které omládla o deset let! A nosila ji občas i potom, když svůj boj s rakovinou vyhrála, protože jí opravdu slušela!

„Skoro nepozdraví, nevím, co jí přelítlo přes nos,“ stěžoval si před několika lety jeden pejskař z našeho domu, na druhou pejskařku. Ani já to nevěděla.

Nebylo mi sice příjemné, že paní, se kterou jsme si do té doby nad svými pejsky povídaly o všem možném, dělá, že mě nevidí. Ale neřešila jsem to. Zvykla jsem si.

Pak jsem začala nosit šátek na hlavě, a když jsme se po nějaké době potkaly u výtahu, zaraženě se na mě podívala.

„Taky?“

Nevěděla jsem, o čem mluví a ona si na vteřinu sundala čepici. Neměla vlasy. Vytřeštila jsem na ni oči.

„Vy...“ Přikývla.

„Bojuju. I když je to někdy těžké.“

A tak jsem jí vysvětlila, že nosím šátek, protože si nechávám dorůst nabarvené vlasy a ona si oddychla.

„Tak ať vám to sluší, až vám to doroste!“

Mně i téhle paní už vlasy dávno dorostly a nad svými pejsky si už zase povídáme...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.